Dnes jsem kráčel kolem střední průmyslovky, která je nedaleko mého domu. U vrat tam stála jedna holka.

"Ahoj," řekla najednou.

Věděl jsem, že to nepatřilo mě, ale jiné dívce, co právě vycházela z budovy, ale usmál jsem se na ni a řekl: "Čau."

"Promiň, to nebylo na Tebe," zapýřila se.

"Anebo možná, že jo," dodala potom, co si mě přeměřila pohledem od hlavy k patě.

"Musím jít," řekl jsem. "Někdo na mě čeká."

"O.K.," pohodila hlavou. "Třeba se zase potkáme."

"Jasně," odvětil jsem. "Člověk nikdy neví."

Čekala na mně M. Zašli jsme na časnou večeři a pověděla mi všechny novinky. Došli jsme k závěru, že moji rodiče a rodiče M. mají hodně společného, co se týče požadavků, které kladou na své děti.
Taky mě dnes napadlo, že by mi opravdu pomohla plážová pařba. Bohužel, v našich zeměpisných podmínkách není nic takového možné, takže si budu muset pomoct jinak.