Dnes ráno textová zpráva od P.: "Ahojky, dlouho jsme se neviděli. Jestli jsi dneska doma a máš čas, nestál bys o návštěvu? Odpoledne bych se stavila."
"O.K. Rád Tě uvidím, budu s tím počítat!" Odepsal jsem.
P. se zdržela až do večera, vypili jsme dvě konvice čaje a jedli sladké pečivo. Doslova se vykecala z podoby, bohužel, má poslední dobou velké starosti. Snažil jsem se vymyslet způsob, jakým bych jí mohl poradit, ale na nic jsem nepřišel. Jak mi pak sama řekla, nedokázal jí zatím poradit nikdo. Jsou to věci, které si bude muset vyřešit sama.
S P. jsme se pak ještě bavili o našich známých, o sexu, o filmech a o muzice.
Bylo to fajn, ale jinak jsem dnes trochu smutný. Nejspíš mi je totiž souzeno, s někým se už nikdy nesetkat. Zvláštní je na tom to, že dřív jsem si neuvědomoval, jak je pro mě ten člověk, svým způsobem, důležitý. Teď toho lituji, ale zároveň vím, že už nemůžu nic udělat, a tím je to horší.
Sám sebe se ptám: Co když jsem moc dobře věděl, co pro mě ta osoba znamená, ale vlastně jsem si to nechtěl připustit?
A možná, že tyhle řádky ani nedávají smysl...