Hello everyone!

Je to zase tady! Prožívám si znovu jeden ze svých báječných rozchodů! Ještě včera jsem byl součástí jednoho páru a pak to najdenou všechno skončilo, jako když utne. Abyste věděli, tak z našeho vztahu s DP se prý už vypařila všechna láska. Chápete? Už prý není co řešit, když náš vztah přerostl z milostného ve vztah přátelský. A tohle mi řekla tatáž osoba, od které jsem ještě před čtrnácti dny dostával textovky, že jsem ten nejskvělejší kluk na světě a to nejlepší, co ji kdy potkalo. Dovedete si představit, jak mi bylo, jak jsem se cítil? Byl jsem nadšen! Protože konečně, zhruba po týdnu, mi spadl obrovský balvan ze srdce. Od chvíle, kdy se to začalo s DP srát (ano, to je přesně to slovo), cloumaly mnou všemožné pochybnosti a myšlenky.

Například:

1. nevěra (v tom případě rozčtvrtit, rozsekat, lámat v kole)

2. trpí nějakou pohlavní chorobou (nemusíte mít na mysli hned AIDS, ale slyšeli už jste, co dokáže natropit taková muňka?)

3. jede v drogách

4. má na triku účast na nějakém kriminálním přečinu

Takže nic z toho. Jen láska se nám vytratila kamsi za humna.

S DP jsme, pochopitelně, vedli na toto téma dialog, který probíhal zhruba takhle:

Já: "Víš to jistě?"

DP: "Bohužel asi ano."

(Ticho.)

Já: "Udělal jsem něco..."

DP: "Ne, Ty ne. Neber si to za vinu."

(To mě skutečně celou situaci ulehčuje - sarkasmus.)

Já: "Ale vždyť nám spolu bylo tak hezky." Trapné, taky bych si za to nafackoval. Jenže v takovou chvíli za vás mluví spíš hormony a emoce.

DP: "Mně je s Tebou pořád hezky, jenže nějak se to pak prostě zaseklo a stojí to pořád na místě. Z mojí strany."

Já: "Mám Tě rád," řekl jsem asi to nejhorší možné.

DP: "Mně to strašně mrzí. Protože Ty jsi prostě skvělej, perfektní, dokonalej!" pohlédne na mně, a mně se zdá, že je to ten samý pohled, jakým na mně tyhle oči hleděly ještě v dobách, kdy mezi námi byla láska.

(Mlčíme.)

Já: "A kdy se to..."

DP: "Tak zhruba... já nevím, ale poslední víkend už to bylo divný."

(Opět nastane ticho.)

Já: "Ale když jsme spolu intimně, tak..." Jistě, mužská ješitnost, co jiného by to ze mně mluvilo.

DP: "V pořádku," řekne.

Já: "No ale tak..."

DP: "V pořádku po fyzický stránce, ale citově už to není tak vůbec, jako třeba poprvé. Pochop, nemůžeš dál rozvíjet vztah, když na jedné straně je oheň a na druhé už jenom chlad."

To se skoro rýmuje. Oheň? Chlad? Jako z červené knihovny. Bože, to jsou sračky! chtělo se mi zařvat.

Já: "Tak dobře, že to vím."

DP: "Kdyby to takhle ještě nějakou dobu trvalo, bylo by to pak jenom horší. "

Já: "Přirozeně."

DP: "Mám strach, že už se to nezlomí."

Já: "Aha."

DP: "Uh-huh."

(Ticho a mně se chce utéct.)

DP: "Mrzí mě to. Ani nevíš jak," hlesne a vypadá vážně zničeně.

Já: "Cítím se hloupě."

DP: "Ty nemusíš. Je to jenom moje chyba... z mojí strany."

Já: "A co tedy myslíš?" zeptal jsem se hloupě.

DP: "Tady už asi nelze nic vymyslet." Nelze! Ale co, žádnou jinou odpověď jsem si stejně nezasloužil.

Já: "Chápu."

DP: "Určitě se nevidíme naposledy!"

A pak už jsme se vydali každý po svých a já jsem šel domů, vlastně tou cestou, kterou jsme tolikrát kráčeli společně a nevěděl jsem, jestli se mi chce brečet, nedávat nebo se dokonce smát, a tak jsem si koupil nanuka.

Takže tak. Náhlý a rychlý konec bouřlivého románku, řekl by klasik.

Když jsem dorazil domů, zavolal jsem mámě: "No Bóže, pro jedno kvítí slunce nesvítí! Ostatně, můžeš si za to sám - jsi pořád hrozně naivní. Konec konců, někdo Ti to jednou musel říct, tak buď rád, že Tvoje vlastní matka. Ale neboj, Ty se nestratíš. Naštěstí, že ksicht máš po mně a ne po otci!"

A to je taky pravda. (A protože mě neznáte, musíte mi věřit.)
A já jsem se rozhodl, že nemám zapotřebí doprošovat se někoho, kdo má špatnou pleť, při vyvrcholení vydává zvuky jako pětileté dítě, když si natluče koleno a za nejlepší náplň romantického večera považuje válení se po veřejných lavičkách. I když právě asi tahle romantika mi bude chybět, a tak jsem zavolal ještě M.

"To neřeš," řekla mi. "Navíc mám chřipku," dodala a ostentativně zachrchlala do sluhátka. "Ale v úterý Tě zvu na kafe. Zatím pa!"

"Pa," hlesl jsem a vzal jsem si neurol.

Později jsem si vzal ještě jeden, usnul jsem na kanapi u televize, a když jsem se později vzbudil, celý rozlámaný a na obrazovce běžel už jenom teleshopping, tak jsem si na malou chvíli myslel, že to, celá ta věc s DP, byl jenom sen. A pak mi došlo, že to nebyl sen, ale skutečnost, že už si nebudeme psát textovky, nebudeme se držet za ruce, nebudeme se o sebe třít vzájemně tvářemi, ani spolu už nebudeme chodit na procházky a naše těla už vzájemně nesplynou.
Vypnul jsem televizi, a v tom nastalém tichu, v takovém tom hrozném tichu, kdy je slyšet bublání vody v radiátoru, mi došlo, že teď už tu zase stojím sám.
Ale co sám... Sám! Samostatný jedinec s tolika možnostmi!
A tak jsem se na to šel vyspat.
A ráno, když jsem se probudil, tak jsem si řekl, že úplně nejlepší ze všeho bude, když si pořídím zbrusu nový kabát.