A budu šťastný!
A veselý! Jako Vánoce.
A zcela oslňující! Proto snad netřeba zdůrazňovat, že k novému kabátu, pořídil jsem si ještě nové džíny, abych byl žádoucí až se budu znovu, jako svobodný jedinec, prezentovat okolnímu světu, nebo až si sám vyjdu někam po setmění, což je prý nejlepší, jak jsem se dočetl na internetu.

Takže tedy...

Drahý deníčku,

tohle je můj život - ráno: čas vyhrazený pro všechny potřebné pochůzky,
dopoledne: posilovna, bazén, solárium (v případech nouze dovoleno vystavit jemnou chlapeckou kůži ultrafialovému záření - vitamin D, endorfiny atd.) - 11:00, až 13:00.
Následuje rychlý oběd, po něm naplánované schůzky s přáteli, kteří ještě donedávna odsouváni na druhou kolej (upřímně, teď se docela hodí) - to toho člověk najednou stíhá, bez koule na noze!
17:00 - ukázat se na tom místě, které nazývám práce.
20:00 - je na čase vyrazit do světa anebo jít domů a strávit večer u televize. To když napíše M., zrovna jako dnes, že se mnou nemůže nikam jít, protože se cítí být tlustá. Odepsal jsem něco jízlivého, avšak vzápětí jsem dostal odpověď: Já věděla, že TY mě pochopíš! Thank you very much, I love you!

Napsal jsem tedy:

Pochopíš? To měl být sarkasmus, proboha!

Není nic horšího na světě, než zůstat opuštěný a nepochopený.
To pak nastanou ty chvíle, kdy mi DP úplně všechno připomíná a v hlavě přemítám o tom, co se vlastně stalo a jak se to mohlo stát.
Ale ne! Nejsem opuštěný. Jen jsme se rozešli. To se stává, život jde dál.
Moje léčitelka mi řekla, že mám úplně rozhozené čakry a já jsem si slíbil, že hned od zítřka začnu pracovat na tom, abych se cítil co nejlépe.
A už žádný stilnox!