Když jsem byl malý, jezdili se mnou rodiče každé léto na čtrnáct dní do rakouských Alp. Přes den jsem si většinou hrál s ostatními dětmi nebo mě táta vodil po kopcích, aby moje zubožené průdušky, tak typické pro chcípavé městské dítě, měly šanci se trochu zotavit a já tak ve městě vydržel další rok, a to případně baz laringitidy, což byl pak rok hodně dobrý.
Aby toho nebylo málo, večer se pak vždycky chodilo ještě na krátký špacír. Většinou zapálit svíčku ke starému kostelu nebo po cestě pro pěší lemované truhlíky s pečlivě udržovanými trsy muškátů.
Jednou, hned po večeři, vyrazili jsme na procházku s mými rodiči a s tetou Norou, což byla velmi úctyhodná dáma, která často nosila červený kabát. Byl krásný vlahý večer, kdy bylo slyšet cvrlikat cikády a obloha byla jasná, vyšlo spoustu hvězd a měsíc na nebi zářil jako veliké rybí oko. Šli jsme tetu Noru doprovodit do jejího hotelu a mně se tehdy procházka moc líbila a líbila se mi i spáteční cesta k našemu hotelu a venku bylo pořád tak krásně a mně se vůbec nechtělo jít spát. Aby mě toho večera zahnali do postele, musel mi táta slíbit, že zítra mě zase vezme na špacír, a to přesně tou samou trasou, když se mi to tak líbilo.
Druhý den večer, hned po večeři jsme s tátou vyšli ven. Jenže už toho odpoledne padla mlha, ochladilo se, musel jsem mít na sobě ten tlustý a kousavý svetr, který jsem z duše nenáviděl a nakonec ani ty cikády už venku nehlaholily tak jásavě a vesele jako den před tím. Byl jsem hrozně rozčarovaný. Protože jsem byl tehdy ještě dítě? Vážně jenom proto? Za chvíli jsme se vrátili domů, abych se nenastydnul, a později, když jsem šel spát, myslel jsem jenom na to, jak bylo včera venku krásně a došlo mi, že mi zůstane už jenom tahle vzpomínka.
Během života posbíráme spousty vzpomínek. Ty zlé a špatné, které bychom si přáli vymazat z paměti se nás leckdy drží až do konce našich dnů. Ty dobré se někdy snadno vytrácejí.
Nic nemůžeš mít dvakrát. Jako nemůžeš dvakrát vstoupit do téže řeky. Leckdy je lepší, když zůstane jen vzpomínka. Když si věci pamatujeme takové, jaké jsme je měli rádi.
Drahocené vzpomínky. Opatruj je. Opatruj je přepečlivě. Dnes jsi už velký chlapec. Rozumíš tomu?