Vracel jsem se dnes ze schůzky v centru města. Bylo pozdní odpoledne, venku příjemně, až nezvykle teplo vzhledem ke stávající roční době. Na okamžik mě napadlo, že bych se mohl někde projít, ale vlastně ještě dříve, než se mi tenhle nápad v hlavě zrodil, zapudil jsem jej. Naopak jsem učinil rozhodnutí vrátit se už domů a zacvičit si jógu. Trocha duchovna a tak.
Stavil jsem se ještě v nedalekém bistru koupit si k večeři salát a sendvič (a k tomu případně kousek mrkvového koláče na později).
Prodavačka mi připomínala holku, kterou jsem znal ze školy. Ta prodavačka mi tu holku nepřipomínala. Zvláštní, podivné.

'Whoops!' vyjekla, protože plastikovou misku se salátem uchopila tak šikovně, až se celý její obsah vysypal na pult. 'Pardon.'

'I mistr tesař se někdy utne,' zdvořile jsem vycenil zuby.

Když jsem pak odcházel, periferním viděním jsem zpozoroval, jak sbírá rozsypané kousky zeleniny a pečlivě nacpává zpět do misky.
Aha, takže tohle si dnes ještě někdo koupí k večeři.

Poznámka jenom pro mně: Tady už příště nakupovat nebudu.