Milý deníčku,

tohle je další den mého života. A život je jako kniha. Kniha je jako krabice. Krabice má šest stran. Vnitřek a vnějšek. Takže, jak se člověk dostane k tomu, co je uvnitř? Jak se dostane to, co je uvnitř ven?

Našel jsem jednu takovou. Krabici starých, neroztříděných fotografií. Fotografie, to je moment. Jeden proběhnuvší moment, už navždycky zachycený. Ty tady už dávno nebudeš, ale fotka ano. Fotka zůstane. A ty na ní stále stejný. Stále jiný, stále stejný. Domorodci na Haiti věří, že fotografie ti sebere tvoji vlastní duši.
Většina těch fotografií je z mého dětství. Na jedné si jako odrostlé batole plácám bábovičky z hlíny, kterou mám až za ušima a tvářím se, jako že je mi to fuk. A tehdy mi to vlastně bylo určitě úplně fuk. Koho by tenkrát napadlo, že tohle dítě bude jednou posedlé hadry od Guesse.
Na některých je i náš první pes, náš druhý pes, který se zaběhnul a náš současný pes, který je na těch starých fotkách sotva poloviční. Je tam i babička, která umřela, když mi bylo třináct. Je tam i máma, ještě v dobách, kdy nosila melír. Táta, který má ještě mnohem víc vlasů a mnohem menší břicho.
A já, jak na těch starých fotkách rostu, jsem někdy baculaté dítě, jindy zase vyčouhlý. Našel jsem i fotku z toho léta, kdy jsem si nechal oholit hlavu a vypadal jsem pak jako ty děti, které trpí leukemií.
A další, další fotografie. Třeba ta, kde mám šprťáckou patku a brejličky, nebo ta z dětského karnevalu, kdy jsem šel za piráta. Mám nůž z umělé hmoty, falešný plnovous a pásku přes oko. Pod maskou jsem to ale já. Pořád jsem to já.

Milý deníčku, kdysi dávno žil jeden malý chlapec, který bydlel v krásné krabici a všichni ho milovali.