Všechno zlé je pro něco dobré. Vzhledem k tomu, že jsem momentálně v tak zvané neschopnosti, mám v podstatě prázdiny. Jistě, nějaká ta práce se také najde, ale nejedná se o nic, co by nepočkalo, nebo nešlo vyřešit levou zadní. Mám konečně také dostatek času na své přátele, a tak jsem se dnes nechal pozvat na oběd k P. Z mých známých jediná, kdo umí vařit.

"Tak teď mi musíš vyprávět, jak se Ti to vlastně stalo," řekla netrpělivě, když mě usadila ke kuchyňskému stolu. Mluvíme o mém úraze, přirozeně.

Vypověděl jsem tedy tu dlouhou, a mnou dokola omílanou story.

"Fíha!" hlesla P., zatím co poskakovala kolem hrnců na sporáku. Kuchyní se linula zvláštní vůně. Extra kvůli mně (i když mi to přímo neřekla, ale já jsem věděl, že je to kvůli mně) připravovala kuskus s něčím.

Bytem prošla spolubydlící P. Byla to ta spolubydlící, kterou, alespoň jsem se tomu domníval, neznám.

"Ahoj," pokynula mi rukou. "Ráda Tě vidím. Bohužel už musím pádit, jsem dneska v presu," usmála se a pohodila hlavou.

Vrhnul jsem na P. pohled, který měl znamenat: Co to má sakra být?

"Co?" nakrabatila P. čelo.

"Já ji znám?" otázal jsem se polohlasně a pohybem hlavy pokynul k vedlejšímu pokoji, kde něco kutila Neznámá spolubydlící.

"Jasně že ji znáš." napřímila se P.

"A odkud?"

"Já nevím," odmlčela se. "Prostě ji určitě znáš!" zakončila rázně náš rozhovor na toto téma.

"Tak se mějte," loučila se s námi Neznámá spolubydlící, nabalená už do kabátu.

"Čau," pokývl jsem jí a afektovaně se zasmál.

P. jen vrtěla hlavou.

"Víš co nechápu," řekl jsem P., když za Neznámou spolubydlící zaklaply dveře.

"???"

"Jak může někdo teď nosit bílý kalhoty."

"Proč ne?"

"V těch sračkách, co jsou venku..."

"Tak když umíš inteligentně chodit," pokrčila rameny.

"To já neumím."

"Ano, pane Bezruč."

"Ha, ha," pokrčil jsem nos. "A už servíruj, mám hlad!" popíchnul jsem ji.

Po jídle mi P. ukazovala nějaké fotky z jižní Ameriky, kterou před nedávnem navštívila. Byla na nich P. v černých brýlých, P. ve slamáčku, P. se spáleným krkem, P. před sochou Krista v Riu...

"Hezký. Moc." Ohodnotil jsem.

"Fajn, tak končíme," rozhodně vypnula počítač.

"Ne, fakt dobrý," ohradil jsem se, "ale pro příště by to možná chtělo něco víc akčního."

"Vynasnažím se," odvětila. "Jo! Víš co mám?!?" zatvářila se teď pro změnu vítězoslavně.

"Nenapínej mě."

"Mám komplet všechny série Simpsonů!"

"Tak to je nejlepší zpráva dne." usmál jsem se od ucha k uchu. "Tedy půjčíš mi to?" ujistil jsem se.

"Jasná věc."

"Je to nejlepší zpráva dne!" Kdybych mohl, promnul bych si ruce.

Vím, někdy jsem jako malé dítě. Ale poslední dobou si uvědomuju, že mnohé situace v mém životě se stále opakují. Nevím, do jaké míry se jedná o překvapivé zjištění. Je to přeci koloběh, který funguje již od počátku věků.