Věděl jsem, že jednou to musí přijít.
Věděl jsem, že jednou přijde ten den, kdy budu muset znovu potkat tu výjimečně hnusnou štětku - svoji ex. Jo, dnes jsem potkal ONU. Face 2 face.
Na duhou stranu... Myslím, že jsem si vedl dobře. Bylo to dnes brzy odpoledne, právě jsem se vracel z oběda s kamarádem, když v tom, v jedné části města (ani mě nemuselo překvapit, že jsem ji tam potkal, ale samozřejmě že překvapilo) se přede mnou vynořila ONA.
Co tady, kurva... hrklo ve mně.
Se svými tmavě obarvenými (proboha!) vlasy, které rámovaly její bledý obličej (takže na solárko už chodit přestala), vypadala jako zmoklá slepice. K tomu všemu, choulila se do neforemné černé bundy. Možná jen ty její oči, napadlo mě. Když jsem ještě ONU miloval, její oči byly pro mně tehdy ty nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Vždycky, když jsem se v přítmí naší vinárny zahleděl do ONINÝCH očí, vzpomněl jsem si na Divou Báru. Nevím přesně, jaké oči má bulík, ale byl jsem si jistý, že buličí oči Divé Báry musely být přesně takové, jako ty její.
Ale vzpamatuj se, kluku! okřikl jsem v duchu sám sebe. Tohle je přece ONA, vzpomínáš? Je to p..., jak jsi vždycky říkával po tom, co Tě odkopla, a Tys' ji pak nemohl ani cítit.
Díky, máš pravdu, poděkoval jsem svému vnitřnímu hlasu.
Tedy: "Čau," pronesla ONA, tváříc se jak umučení Boží. No, moc nápadité to není, holka - pomyslel jsem si. Navíc, v jejím podání to čau, znělo jako čáááu.
Tak fajn, nasadil jsem hollywoodský smile. "Na co tak dlouhý á ve slově čau?" Alespoň na pár vteřin se mi ji povedlo vyvést z míry. Navíc jsem věděl, že dnes, oblečen v nedbale elegantním stylu nepřemýšlím, co si na sebe obléknu, který spočívá v tom, že o tom přemýšlíte hodně dlouho, vypadám dobře.
"Ahoj," dodal jsem pak ještě a snažil jsem se, aby to vyznělo mile. Geniální, jako vždy.
"Dlouho jsem tě neviděla. Jak se máš?" vzmohla se konečně na něco taky ONA.
"Fajn," odpověděl jsem (v celku pravdivě).
"Hmm..." pronesla. Asi čekala, že se vytasím se stejnou otázkou, jenže na co bych se jí měl zeptat? Na to, s kým zrovna šuká? To vím moc dobře.
"Víš, omlouvám se," řekl jsem a letmo pohlédl na hodinky, "ale musím jít. Mám schůzku." Zasnažil jsem se o trochu tajemný výraz.
"Huh," hlesla má bývalá láska.
"Měj se," už bez náznaku úsměvu, ale ne chladně a s naprosto francouzskou nonšalancí jsem odvlál ulicí.
Za sebou jsem zaslechl už jen: "Čáááu!"
Teprve za nějaký okamžik, když jsem se otočil a ujistil se, že jsem zmizel z ONINA zorného pole, musel jsem se na chvíli zastavit. Hrozně se mi třásla kolena.