Včera zavolala P.: "Co děláš večer?"

"Nic extra," odpověděl jsem. Myslel jsem si, že se chce jít někam napít.

"Nemáš náladu na trochu kultury?"

Aha.

"O co jde?"

"O operu. Mohla bych nás dostat na Carmen."

Proč ne. Jenže bylo už pozdě odpoledne a přede mnou ještě fůra práce a věcí k vyřízení.

"Uf," hlesl jsem. "Rád bych, jenže nejsem si jist, zda jsem dnes společensky na dostačující úrovni. Nevím, jestli bych byl dobrým společníkem."

"Ale no tak," stále naléhala P. "Nahodíš styling a budeš přímo reprezentativní dobrovod. Ostatně jako vždy."

Mrcha.

"Tak co říkáš?"

(Ticho. Proč se nenechat taky jednou přemlouvat.)

"Ostatně dlužíš mi to!"

"Jak to?" Začala mě bolet hlava.

"Já nevím. Prostě tak. Přestaň dělat Zagorku a pojď."

Jak že se to říká? Co můžeš udělati dnes, odlož na zítra? Navíc, trocha kultury mi prospěje, a třeba udělá dobře.

"Tak O.K.," souhlasil jsem.

"Jsi zlato!"

Já vím, milá P. Já vím...

Osprchoval jsem se a začal pracovat na tom, abych se dal trochu dohromady. Kolínská, společenský úbor, k tomu ze skříně vytáhnout odpovídající kabát a samozřejmě - čisté boty. Ladislav Špaček by byl ze mně nadšen.
Na smluvené místo jsem přišel včas. P. přišla pozdě.
Zarazilo mě, že má na nohou tenisky. Než jsem vkročili do divadla, taktně jsem ji na to upozornil.

"Není problém," odvětila a vyndala z kabelky černé lodičky.

Hmm, praktické.

Co se představení týče, já osobně jsem byl nadšen. Jednoduchá, leč působivá scéna, skvělé pěvecké a překvapivě i herecké výkony. Carmen byla svůdná jak má být. Prostě cikánská flundra, která si koledovala. A přesto, když ji v závěru zasáhla Josého dýka a ona za dramatických tónu Bizetovi hudby padla mrtva k zemi, přistihl jsem se, že mám husí kůži.
V lóži s námi seděli ještě dva německy hovoříci hoši (gayové?) a stará paní, která kašlala jako tuberačka v posledním tažení.

Po představení jsme se pak s P. octli v jedné celkem stylové řecké taverně. Číšník byl buďto úplně sjetý anebo nerozuměl ani slovo česky. P. mi vyprávěla sprosté vtipy o jeptiškách a nakonec jsme citovali dávno vysílané televizní reklamy. Třeba: "Nevytahuj se! Vytáhni Push-Poo!" Vzpomněl jsem si, jak mi jedna kamarádka kdysi řekla, že jí ta hláška evokuje žádost o provedení orální praktiky.

Řekla mi tehdy: "Víš, když se řekne: 'Nevytahuj se! Vytáhni Push-Poo!', tak mi to přijde, jako by chtěl vytáhnout to svoje push-poo a chtěl ho vykouřit."

Když jsem o tom vykládal P., zavolal náhle (sjetý) číšník na přítomné hosty: "Objednal si někdo klobásu?" (No comment.)

Když jsem později P. doprovázel na metro, potkali jsme na ulici starou prostitutku. Byla celá oděná do bílé kůže.


"Mám tucty frajerů, ale žádný z nich mi není pochuti.
Kdo chtěl by mě mít rád, toho i já budu milovat.
Má duše je k mání. Tak pojď!..."

Carmen (ve stejnojmenné opeře George Bizeta)