Vážně si myslím, že moje matka pochytila způsoby lidí, co se podruhé narodili.

'Musím Ti něco říct,' řekla mi dnes.

'O co jde?'

'Něco jsem...'

'Provedla?' snažil jsem se ji doplnit.

'Něco jsem zorganizovala,' tvářila se při tom jako dvojče Matky Terezy.

'Táta bude mít narozeniny.'

'Samozřejmě že...' snažil jsem se já nasadit úsměv číslo tři - vtělesnění ideálního synka.

'Zorganizovala jsem takovou akci,' působila pro změnu poněkud tajemně.

Pokud má na mysli tu opulentní oslavu, která je v plánu příští týden; s tím jsem naprosto plně obeznámen. Řekla že: 'Ne,s tím to nemá nic společného. Pozvala jsem Bratra. Na rodinnou oslavu k nám domů.'

Pozvala Bratra? K nám? K nám domů? Jistě, moje máma je asi ta nejhodnější ženská na světě, ale nebyla právě ona ten důvod, proč k nám asi už před sto lety přestal docházet? Chápejte, stará a nová rodina, žena hájící si své vlastní teritorium, nedořešené určité záležitosti a tak.

Vzmohl jsem se v tu chvíli jen na: 'Fajn'

'Jsi rád? Tedy, doufám, že Ti to nevadí.'

'Jistě že ne. Může to být... fajn.'

'Nejspíš přivede i děti. Tátu to určitě potěší.'

'No a jak jsi na to přišla?'

'Víš,' na chvíli se odmlčela, 'prostě jak se u nás tuhle zastavil... Choval se moc hezky. Říkal, že je rád, jak jsem to všechno zvládla, a že jsem fit, a že na mně tehdy všichni mysleli a já si nějak uvědomila, že pokud byl někdy mezi námi nějaký problém, tak to byl vlastně jen můj problém.'

Pokýval jsem hlavou a máma pokračovala: 'Pak jsme se ještě dali do řeči a já jsem ho k nám tedy pozvala. I s rodinou. Říkal, že přijdou k nám moc rádi.'

'To je hezký,' řekl jsem.

'Koneckonců, je to Tvůj poloviční bratr, takže jsi taky poloviční strýček á já jsem tudíž poloviční...' odmlčela se, 'ne, babičku dělat nebudu. Myslím, že líp by mi sedla hodná teta.'

'Jistě, v Tvém věku a tak. Prostě... nesmrtelná teta.'

'Ty jeden!'

Nevzpomínám si, kdy mně naposledy takhle řekla. Jestli mi vůbec takhle kdy řekla.

'Jo,' ozvala se za chvíli, 'ještě pořád píšeš toho... toho Zlobivého chlapce nebo jak?'

'Jo,' musel jsem se usmát. 'Jo, pořád to píšu.'