Mám jednu kamarádku - až na to, že to není moje kamarádka v tom pravém slova smyslu, spíš známá. Taková moje spřízněná duše. Myslím, že kdysi jsem se už o té ženě zmínil. Jmenuje se J. a pracuje ve stejném oboru jako já. Narozdíl od spousty mých takzvaných kolegů, kteří mě dokáží často naprosto znechutit a otrávit, J. považuji za nevyčerpatelnou studnici inspirace pro mou práci.

"Proč jsou lidi na sebe tak hnusný? Proč si pořád závidí?" zeptal jsem se, nebo spíš jsem řekl J.

"Asi je to tím," odpověděla po kratší pauze, "že úspěch je u nás považován za něco neodpustitelného. A Ty to víš stejně dobře, jako já, ne?"

"Jo," usmál jsem se. Ale není to vlastně spíš k pláči než k smíchu? Anebo za tu dobu se tomu dnes už můžu smát?

"Podívej se na mně," rozpřáhla paže, "jsem obyčejná holka z vesnice. Vyrůstala jsem v rodině, kde se říkala pravda, kde se nelhalo a nikdy nikomu nic nezávidělo. Když jsem se pak octla v reálným světě, měla jsem s tím sakra problém."

Mlčel jsem.

"Prostě jsem si myslela, že když mně se něco daří, ostatní mi to můžou jenom přát, protože i já to tak cítím, chápeš?"

Chápu. Smutný příběh.

"Jenže hodně brzo jsem přišla na to, že právě opak je pravdou. Jakmile se začneš nějak projevovat nebo jakkoli vyčnívat, při nejbližší možný příležitosti Tě smetou dolů. Ale to nesmíš dopustit! Vždycky jsem si stála za tím, že se nebudu přetvařovat. Nebudu ze sebe dělat nějaký strašidlo, abych se někomu zalíbila. Nebudu ze sebe dělat něco, co nejsem. Tady mě máte! A pokud se vám to nelíbí, trhněte si!"

Musíš odvětit něco inteligentního, promlouval jsem k sobě v duchu. "Hmm," řekl jsem pak.

"Když já vidím, že se někomu něco daří," pokračovala J., "nevyvolává to ve mně závist, vážně ne. Řeknu si: O.K., nemůže to být jenom tak. Něco za tím vězí. A to pak klidně jdu za tím člověkem a snažím se pídit po tom, co do toho dává. Něco novýho se tak naučit."

Bohužel, takových lidí je málo, pomyslel jsem si v tu chvíli.

"Netrvdím, že teď už můžu všechno dohnat, ale můžu to do sebe nasát a pak předávat dál. A pak zase někdo, třeba jako Ty, to dokáže přivést v život."

Musel jsem se usmát. "To nejlíp ukáže čas," hlesl jsem.

"Každý máme svoje extra místečko. Jdeš si svou cestou a to je správný. Můžeš to dotáhnout zase ještě o něco dál než já." Mrkla na mně.

Prostě J. je taková správná čůza, jak o ní říká M.
A víte co? She's sooo cool!