Pokud se mě zeptáte přímo, odpovím že ano, svoje tělo mám rád, a to už od dob rané puberty, kdy jsem začal s jeho objevováním. Myslím si, že tenhle postoj je správný. Člověk by měl mít svoje tělo rád a nestydět se za něj. Případně dělat vše pro to, aby se za něj stydět nemusel. Je totiž pravda, že ženské tělo vypadá dobře téměř vždy, za každých okolností. Úplně stačí, když se dobře narodí a má vše na svém místě. Oproti tomu, má-li mužské tělo k něčemu vypadat, chce to hodně dřiny. V podstatě na něm musíte pracovat systematicky. Žena kyprých tvarů je pořád sexy, mužský, před kterým se houpe pivní mozol nikoliv. Dámu s těžkým spodkem je takzvaně alespoň za co chytit. Kdo ale bude chtít poplacávat mužskou zadnici podobnou té, jakou za sebou vláčí pivovarský valach? Aby snad nedošlo k mylným domněnkám - rozhodně teď nemám na mysli přechodné módní trendy, či nechci vzdávat hold kulturistům. Jejich svalnatá nepřitažlivost je všeobecně dávno známá. Chci, aby z mého těla, jako z těla muže, vyzařovala síla. A to je taky to, oč tu běží. Vyrýsovaná síla, která byla tolik populární už ve starém Řecku. Dále je nutno vzít na vědomí skutečnost, že mužský je opravdu pěkný jen tehdy, není-li úplně nahý. Tohle je fakt, kterým sám před sebou ospravedlňuji svoje nákupy spodního prádla dnes a denně.
Při absenci porodů se to nezdá, ale být mužem vážně není jen tak.