Říká se, že host je jako ryba. Třetí den smrdí.
Nevím, jestli je to přesná spojitost, nicméně, nechal jsem rodiče napospas jejich vlastnímu osudu a odjel zpět do města.
Rozhodl jsem se užít prostředků hromadné dopravy. Bylo pozdě odpoledne. Obloha byla šedá, jako z olova a zvedal se vítr.
Krčil jsem se v budce na autobusové zastávce ještě se dvěma staršími ženami.
Začalo krápat. Zpozoroval jsem, že z protější strany ulice si to k nám šine ještě jeden muž. Bodrý čtyřicátník. Jak se později ukázalo, jeden z těch lidí, co považují za naprosto nezbytné zapřádat konverzaci s cizími lidmi.

Řekl: "He, he."

Patřilo to nám? Nejspíš ano. Rozpačitě jsem se tedy pousmál. Ty dvě starší občanky se zatvářily poněkud vyděšeně.
(Nedivil jsem se.)

"Prší," pokračoval. Opravdu bystrý chlapec.

"Jo, jo," přitakali jsme.

(Ticho.)

Silně se rozpršelo. Kapky deště dopadaly šikmo i pod stříšku zastávky.

"Prší do boudy."

"No jo," odvětil jsem.

Ten člověk si pak stoupl na dřevěnou lavičku. Stařenky se v opačném koutě schovaly pod jeden deštník.

"He,he."

"Jestli myslíte, že si tím pomůžete."

"Asi ne. Budu mít akorát mokro v botách."

Díky Bohu, zachránil nás příjezd autobusu. I když...

"Autobus už je tady."

Střemhlav jsem vpadnul do vozu MHD, radši se ani neotáčeje.

Brrr...
Mír s Tebou, člověče.