Pátek třináctého, nešťastný den.
Znám dobře zkazky o černých kočkách běhajících přes cestu či rozbitém zrcadle a sedmi letech neštěstí. Ovšem co může znamenat, když vás zoufalá cizí ženská nutí, ať jí koupíte kytku.
Stál jsem u kasy v supermarketu a čekal, až mě pokladní obslouží, když v tom najednou vyjekla a následně se afektovaně zasmála:

"Jé! Namarkovala jsem vám omylem kytici růží."

"No a co s tím uděláme?" pohlédl jsem na ni tázavě.

"Asi je budu muset stornovat, že?"

"To bude asi nejlepší," odvětil jsem.

"Víte, jsem tady nová. Snad to zvládnu."

Typický...

"Anebo si je vezmete?"

Cože? Co to má sakra být?!? Nějaký neobratný trik prodejce?

"Ne, díky."

"Co nějaká přítelkyně?"

"To nebudiž vaše starost."

Začala mačkat jakási tlačítka. "Tak to si teď nejspíš myslíte, že si tady snad chci sama kupovat kytky." Zvedla obočí.

"V pohodě," řekl jsem.

Sklopila oči a ještě hodnou chvíli něco zarputile ťukala do tlačítek na kase.

"Už je to v pořádku," pronesla pak chladně.

"Díky," věnoval jsem jí úsměv.

Bože!
To už se vytrácí i tradice pátku třináctého a zanedlouho tady bude Valentýn číslo dvě?
A začít si něco s pokladní? Čiré zoufalství. Vlastně by to bylo jako žít v supermarketu a nenechte se zmást, i přes určité možné výhody by to nebylo dobré.
Buďte blahořečeni, singles.