Od kohosi jsem se náhodou dozvěděl, že ONA prý s někým chodí.
Musím si v klidu uspořádat, jaké pocity ve mně tohle zjištění vlastně vyvolává.
Bod po bodu:


1. Vyvolává to ve mně rozporuplné pocity.


2. Je mi to líto.

Svým způsobem ano.
Je pravda, že nejspíš nikoho jsem zatím nemiloval tolik jako ONU. Tudíž, dalo by se říct, že mám na to právo.
Mám na tenhle pocit právo? Je to už docela dlouhá doba...
Je to normální?
Jsem normální? (Nemusíte odpovídat.)


3. Útěchu nalézám v tom faktu, že ONA mi tehdy řekla, že mě má příliš ráda na to, aby mohla pokračovat v našem vztahu. Nejspíš je tedy pravda, že svého nového amanta nemá zdaleka tolik ráda, jako měla ráda mně.

Ale no tak! Nejsem včerejší.


4. Je mi to jedno.

Kdyby mi to bylo jedno, tak proč bych se tím teď vůbec zabýval?


5. Žárlím na ONU?

Neřekl bych. Nebo se alespoň nejedná o klasický pocit žárlivosti.
Před určitou dobou možná. Když jsem potom, co mě ONA odkopla zjistil, že s někým (věděl jsem moc dobře s kým) šuká, bylo mi to pochopitelně líto, ale protože jsem ji tehdy miloval, věděl jsem, že kdyby s někým měla vztah, kde by šlo o něco citově hlubšího, než pouze o něco tělesného, bylo by to pro mě mnohem horší.
Teď už nic takového nepociťuji.


6. Chovám k celé té věci typicky mužský přístup.

Netrávil jsem celou tu dobu smutněním po ONĚ. Nežil jsem jako mnich.
Typicky mužským přístupem se tedy rozumí: JÁ můžu, ONA ne.
Co to znamená? To znamená, že já můžu, ONA ne.
Znamená to, že já si můžu užívat, ONA už by si měla dokonce života sypat popel na hlavu, že mě tehdy nechala.


7. Jsem kluk bez charakteru?

Tuhle mi říkal jeden můj kamarád, že pokud někoho miluje, tak i potom, co se vztah rozpadne, záleží mu na té osobě a chce pro ni (přeje jí!) jen to nejlepší.
Můžu jen říct, že ten hoch je světec.
Já jsem (potom) nikdy nic podobného nepociťoval.
Mám se stydět? (Opět platí, že se jedná o řečnickou otázku.)



Pouštěl jsem si dnes naši písničku (moji a ONINU).
Frozen od Madonny.
Vzpomínám si na jeden večer, kdy jsme šli s ONOU z naší vinárny. Bylo po dešti, držel jsem ji kolem pasu a tiše jsem si spolu notovali:
You only see what your eyes want to see
How can life be what you want it to be
You're frozen
When your heart's not open...

Její srdce nebylo tehdy správně otevřené.
Určitě ne. Nebylo.
Ale já to nevěděl!
Kdybych to věděl, zachoval bych se tehdy jinak?
Nejspíš ne. Pochopitelně.