"Haškova ulice, nevíte, kde je, mladý muži?" Oslovila mě dnes na ulici jedna žena orientálního původu.
"Bohužel, nemám tušení," řekl jsem a začal přemýšlel, jestli se v blízkém okolí ulice tohoto názvu vůbec vyskytuje.
Ani jsme se nezastavili v chůzi.
"Můžu Vám něco říct, jestli se neurazíte?" Zeptala se mě.
Uzpůsobil jsem svůj krok jejímu a tázavě na ni pohlédl.
"Z Vašeho obličeje vidím, že už dlouhou dobu na něčem tvrdě pracujete."
"???"
"Vyzařuje z Vás laskavost, určitě jste hodně silný člověk a máte kolem sebe spoustu pozitivní energie."
Co je zač? pomyslel jsem si. Je dobrá, že tohle všechno poznala i přes wayfarersky, co jsem měl na nose.
"Jaké je Vaše jméno?" Otázala se.
"Pavel." (Pochopitelně uvádím falešné jméno.)
"Pavle, přeju Vám, ať Vás ta pozitivní energie neopouští, ať máte pořád hodně sil. Někdo, kdo je vedle Vás, tady bude ještě dlouho, a Vy s ním. Nejspíš teď prožíváte ne úplně lehké období, ale asi do měsíce přijde velká změna a všechno se obrátí."
Uchopila mě za ruku.
"Zažehnám Vás."
Ruku mi v dlani třikrát obrátila a pronesla něco ve stylu alach, atach, adonaj.
Pohlédla mi do očí: "Lidé mi buď dají něco na památku nebo se mi finančně odmění. Udělejte tak podle vlastního uvážení."
A je to tady. Bere karty? napadlo mě. Blbost. Kam by tak asi dávala čtečku.
Měl jsem u sebe jen pár drobných, ale dal jsem jí náramek, který jsem si sundal z levého zápěstí. Byl to tenký pletený řemínek z kůže. Stiskla ho v dlani.
"Teď na mou pěst třikrát foukněte."
Udělal jsem to. Poprvé, podruhé, potřetí...
"Mějte v životě štěstí," řekla ještě.
Vzmohl jsem se jen na: "Děkuju."
"Neměl byste litovat toho, že mi to dáváte. Nelitujete toho?"
"Ne," usmál jsem se.
Buď jsem nelitoval z důvodu, že tyhle náramky můžete koupit v každém H&M anebo proto, že snad ta ženská měla v něčem pravdu.
Každopádně, cítil jsem se spirituálně povznesen.