V noci se mi zdálo o ONĚ.
Šel jsem jakousi dlouho a temnou chodbou. Všude panovalo naprosté ticho, slyšel jsem svoje kroky, jak se vrací v ozvěně. V tom se rozsvítily stropní zářivky. Náhlý příval světla mě na okamžik oslepil a musel jsem si zastřít dlaní oči. Když jsem se po chvíli rozkoukal, všiml jsem si, jak neskutečně je chodba široká. Kolem mně začali jezdit lidé na kolech a na kolečkových bruslích a tvářili se velice zaměstnaně.
Okolo prošla tmavovlasá žena. V rukou nesla jakási lejstra a já jsem se jí chtěl zeptat, kde to vlastně jsem. Odbyla mě, že prý nemá čas. Řekla, ať si výtahem vyjedu do nejvyššího patra a zeptám se na informacích.
Zrovna, když jsem se v duchu ptal sám sebe, kde by tady tak asi mohly být výtahy, ozvalo se za mými zády: "Ahoj."
Trhnul jem sebou. Ten hlas. Nebylo pochyb. Byla to ONA.
Otočil jsem se k ní a připadalo mi to jako věčnost.
Snažil jsem se, abych nepůsobil překvapeně a co nejnormálnějším hlasem: "Čau."
Prohlédl jsem si ji. Byla hubenější, než ve skutečnosti, byla zmalovaná jako klaun (což má ke skutečnosti blízko) a vlasy měla odbarvené na platinovo.
"Ztratil ses'?" Zeptala se.
"Ovšem, že ne," řekl jsem a snažil jsem se tvářit, jako že jsem v pohodě.
"A kam jdeš?"
"Na informace," odvětil jsem.
"Takže ses' přece jenom ztratil." Vyndala z kabelky krabičku cigaret a zapálila si. (Ve skutečnosti ONA nekouří.)
"Ne, to ne," opáčil jsem a bylo mi jasné, že můj hlas už zní nervózně.
Mysli, přikázal jsem si, co bys' tak asi mohl chtít na informacích.
"Jdu se tam zeptat na ten nový oběžník," vyhrkl jsem spásnou myšlenku. Každou chvíli je přece vydaný nějaký nový oběžník.
"Aha," hlesla ONA. Nejspíš ji má odpověď uspokojila. "Tak to Tě nebudu zdražovat."
Myslela to ironicky? Blesklo mi hlavou.
Už jsem ale nic neřekl a vydal jsem se hledat výtahy.
Byla to hrůza. Všude kolem byl najednou hrozný chaos, lidé pobíhali sem a tam, výtahy jsem nemohl za žádnou cenu najít. V zádech jsem pořád cítil ONINY oči. Věděl jsem, že sleduje, co dělám, že sleduje každý můj pohyb.
Ještě několikrát jsem prošel kolem ní. Jen tam tak nehnutě stála a kouřila jednu cigaretu za druhou.
Když jsem kolem ní procházel asi po osmé, oslovila mně jménem.
Její hlas zněl najednou tak příjemně. Zastavil jsem se, ale nepohlédl jsem na ni.
Oslovila mně znovu. Tentokrát zdrobnělinou mého jména, kterou užívala jen ona (ONA), a kterou mně oslovovala, když jsme byli spolu, když nám spolu bylo hezky.
Pohlédl jsem na ni.
"Pojď se mnou," řekla.
Nic jsem neřekl.
"No tak. Nehloupni a pojď se mnou," lákala mě.
Chvíli bylo ticho.
"Ne." Řekl jsem a můj hlas zněl pevně. "Nepůjdu s Tebou."
"Proč?" Otázala se už s naprosto změněným výrazem ve tváři.
"Někdo na mně čeká."
"Pf," odfrkla si. "A kdo?" Zeptala se s pohrdavým úšklebkem.
"Jenna Jameson," řekl jsem a otočil jsem se k ní zády.
Vydal jsem se dál tou širokou chodbou a proplétal jsem se mezi proudícími masami lidí.
Zaslechl jsem ještě, že za mnou něco volá, ale nerozuměl jsem jí.
Cítil jsem se dobře.
ONA.
Ještě někdy, a vlastně často na ni myslím. Chybí mi její úsměv, její oči. Chybí mi vůně jejích vlasů.
Tak, Sigmunde Freude, analyzuj to.