Takže...
Posunuli jsme se v čase o několik let zpátky.
Je mi sedmnáct. Nejsem už tak nevinný, ale na druhou stranu nemám ještě ucelenou představu o tom, co znamená pojem štípání bambusu.
S kamarády jsme o zimních prázdninách jeli do Španělska. Za pár dní bude Silvestr.
Kamarádka E. má narozeniny. Předešlého večera jsem se po jednom alkoholovém experimentu nechal vyfotit v rozličných pózách ve spodním prádle, se zlatou škraboškou na očích.
Narozeniny E. chceme slavit v hotelu, ve kterém bydlíme. Je ale potřeba obstarat nějaké pití, a tak se s kamarádem J. vydáme do asi kilometr vzdáleného města.
Šineme si to po silnici. Pomalu bude deset večer, chcíp tady pes, nepotkáváme skoro žádná auta.
Padla mlha a začíná být trochu lezavo. S J. se snažíme parodovat jednu bojovou scénu z filmu Kill Bill.
Konečně dorazíme do města. Obchody už ale mají zavřeno. Vlezeme do jednoho baru. Uvnitř se vznášejí těžká oblaka cigaretového kouře. Seznámíme se tam s jedním klukem, který se jmenuje José, nebo možná taky ne. Prostě nějaké španělské jméno. Lámanou angličtinou se ho ptám, jestli je možné sehnat tady nějaké víno. José chvíli mluví s barmanem a ten pak kývne na servírku, která vypadá jako ošklivější verze Penelopé Cruz.
Kupujeme čtyři lahve místního červeného vína, o jehož kvalitě by se nejspíš dalo s úspěchem pochybovat, ale nám s J. je to jedno, protože v té době se řídíme heslem: Jedno je, co pijeme, jen když se motáme.
José se nás pak ptá, jestli nechceme chvíli zůstat v baru s ním a jeho kamarády. Nechce se nám, a tak Josému říkám, že bychom rádi, ale že se musíme vrátit na oslavu narozenin naší kamarádky.
S J. se vydáváme zpět do spleti temných ulic onoho městečka. Temných uliček, které vypadají všechny stejně. Říkám J., že si nejsem jistý, jestli jdeme správným směrem.
J. odvětí, že jdeme určitě správně.
"Mám to pod kontrolou," řekne a z nozder vyfoukne kouř.
A to mě má uklidnit? Ptám se sám sebe.
Asi po sto metrech J. řekne, že už si není tak jistý.
Po dalších sto metrech řekne, že jsme se ztratili.
Je mi zima a jsem nasranej.
Ocitli jsme se na nějakém staveništi. Všimnu si, že kolem projíždí policejní auto.
"Do prdele," hlesnu a připomenu J., že podle místních zákonů je po desáté večer zakázáno pít alkohol na veřejnosti.
"Ale vždyť mi ho teď nepijeme," odvětí J. a v jeho hlase je něco, co mně začne naplňovat neklidem.
"Ne, O.K.," řeknu. "Myslel jsem, aby si nevšimli těch flašek co neseme. Aby nebyly nějaký problémy." Pokusil jsem se zasmát, ale nezabralo to.
"Zdrhej!" Vyštěkl J.
"Cože?" Ale to už jsem se díval na J., který vzal nohy na ramena, jak se vzdaluje z mého zorného pole.
"Počkej, stůj!" Zavolal jsem na něj. "Nebo mě tady aspoň nenechávej!"
Začal jsem utíkat.
Za zády jsem slyšel policejní sirénu.
Do hajzlu! Myslel jsem si. Běžel jsem a častoval J. nadávkami.
Daleko jsme ale neutekli. Chlupatý si nás nadjeli v jedné postranní uličce a se skřípěním brzd zastavili přímo před námi.
Kurva! Vyl jsem v duchu. V té hrůze jsem si už představoval, jak nás zatknou, odsoudí, půjdeme do vězení a bude z toho mezinárodní skandál.
Co mi řeknou naši, napadlo mě. Jejich jediný syn zatčen kvůli alkoholovému excesu.
Cítil jsem slabo v kolenou.
J. nemluvil anglicky vůbec, já hodně špatně a policajti asi stejně, jako já.
Vyžádali si naše pasy. Byl div, že jsme je měli oba u sebe.
Ptali se nás, co tady děláme a v jakém hotelu bydlíme.
Na otázku proč jsme utíkali jsem odpověděl: "I don't know." Afektovaně jsem se zasmál.
Jeden z mužů zákona si baterkou posvítil na lahve s vínem v našich rukou. Jeho kolega se ho na něco ptal (usoudil jsem tak podle intonace hlasu), on mu něco krátce odpověděl, a pak se oba rozesmáli.
Svíral jsem oběma rukama hrdla lahví, až mi klouby zbělely.
Policajti se pořád smáli. S J. jsme pohlédli jeden na druhého.
Snad je to dobré znamení, pomyslel jsem si.
"Kam máte namířeno?" zeptal se ten s baterkou.
"Zpátky do hotelu," odpověděl jsem. "Na narozeninovou párty naší kamarádky."
"Tak pokračujte," odvětil. "A až příště uvidíte policejní auto, tak neutíkejte."
Oba se rozesmáli.
Já a J. jsme se rozesmáli.
Policajti nám pak ještě ukázali cestu zpátky na hlavní silnici, vedoucí k našemu hotelu.
Toť můj střet se zákonem.
Když jsme se vrátili do hotelu, panoval tam rozruch. Kamaráda M. někdo načapal, jak si ho honí na záchodě. M. byl proto nasranej a mračil se v koutě, v přeplněném pokoji E. Popřáli jsme oslavenkyni, a protože mně začala bolet hlava, vzal jsem si nějaké prášky. Vypil jsem na posezení jednu láhev vína, a když jsem načal druhou, začal jsem zpívat "Like A Prayer" od Madonny.
Life is a mystery/ everyone must stand alone/
I hear you call my name/ and it feels like home
Ráno mě probudil J., který se mnou třásl. Málem jsme prošvihli autobus, který nás měl odvést na další místo. Hlava mě bolela ještě víc.
Ostatně, kocovinu měli všichni. Kamarádka L. mi řekla, že nám určitě udělá dobře, když si koupíme čokoládovou zmrzlinu.
Neudělalo mi to dobře.
Celou cestu v autobuse jsem v rukou svíral blicí pytlík.