M. si dala přestávku od svých obvyklých komentářů o módě a šukání a stěžovala si na svoji kamarádku C.
Kamarádka má kluka, což je sám o sobě nestoudný počin. Navíc já i M. si o tom chlapci myslíme, že je značně omezený, což volně přeloženo znamená, že je to debil.
"C. se teď chová naprosto nemožně," stěžovala si M. "Chová se jako nějaká věčně vysmátá puberťačka. Prostě hrůza!"
"To má na ni asi vliv její nový přítel," podotknul jsem. Nový přítel C. je totiž o pár let mladší.
"Vůbec se s ní člověk nemůže normálně bavit. Navíc teď všude chodí s ním."
"To víš, láska dělá divy," řekl jsem a vzpomněl jsem si na to, jak jsem tehdy chtěl C. já.
Bylo to kdysi dávno, v šerém dávnověku, kdy jsem za C. pálil. Jenže C. mě tehdy odmítla, což od ní bylo pochopitelně sprosté, a na vysvětlenou mi napsala dopis. Dopis, ve kterém mi sdělila důvody, z jakých spolu nemůžeme být (kecy typu, že už někoho má a tak) a taky psala, že by si přála, abychom zůstali přáteli.
Tato příšerná fráze, kterou ženy rády a často užívají pro mně tehdy byla jako facka na tvář. Z dnešního pohledu ale můžu říct, že jsme s C. přátelé.
"Máme, nebo spíš měly jsme," opravila se M., "jít spolu příští týden do kina. Domlouvaly jsme se na to hodně dopředu, ale teď se vůbec neozývá," pokračovala M. v lamentacích.
"Tak asi půjde s ním," hlesl jsem.
M. a C. spolu měly jít na pokračování toho filmu o čtyřech ženských, které spolu nakupují boty, srkají koktejly a klábosí o penisech a vagínách. (Ano, Sex ve městě 2. Tak zní správná odpověď.)
"To je mi naprosto jasný," odsekla.
"Přece jim nebudeš dělat křena," popichoval jsem ji.
Zašklebila se na mně.
"Nebo mě vezmi s sebou. Půjdeme ve čtyřech."
"Fakt?"
"Ne," odfrknul jsem si. "Takovej večer bych nepřežil."
"Pravděpodobnost, že by ho nechala doma je hodně malá."
"Řekl bych že nulová."
Do Pannerie, ve které jsme seděli, a která byla za našeho příchodu skoro prázdná, se začaly sunout davy hostů. Převážně turisté. Přes hluk, který byl najednou všude kolem, jsme se už skoro neslyšeli. Začalo to být nepříjemné, a tak jsme se rozhodli zvednout.
M. už stála ve dveřích a držela je na ruce, což bylo gesto, které jsem přičítal její netrpělivosti, zatímco já jsem ještě nesl tác od našeho stolu na odkládací plochu pro použité nádobí.
Jak tam tak stála, vyšly mezi tím ven dvě holky.
"Děkujeme a na shledanou!" Obrátila se jedna z nich na M.
"Co to mělo znamenat?" Podívala se na mně s vytřeštěnýma očima.
"Nevím," pokrčil jsem rameny. "Nejspíš si myslely, že tady děláš dveřnici."
"Di do háje," řekla a uštědřila mi štulec.
Nic méně, toto drobné extempore mně velice pobavilo.
Začal jsem se smát jako blázen a nemohl jsem přestat.