Dnes, v průběhu dne, vyměňoval jsem si textovky s ONINOU kamarádkou.
Svého času jsme bývali docela silné trio. Já, ONA a Kamarádka. Chodili jsme společně do jedné malé vinárny, kde měli bílé pianino a na oranžově vymalovaných stěnách visely různé malby soudobých, ne příliš známých výtvarníků. Co se výtvarného umění týče, není to můj obor, ale nezaujatě musím dodat, že většina těch obrazů se mi líbila. Jak plynul čas, trávil jsem já více času už jen s ONOU a do vinárny jsme chodili ve dvou. Dnes můžu s přehledem říct: Koukal jsem vedle. Krátce po našem rozchodu s ONOU vinárnu zavřeli. Jak symbolické.
Nějakou dobu poté mě Kamarádka pozvala ven. Bylo mi s ní fajn, párkrát jsme si takhle vyšli a já si tehdy říkal: Mohl bych s touhle holkou být vlastně docela šťastný. Jenže bylo pro mě ještě moc brzo.
Jednoho večera mi Kamarádka docela vážně řekla: "Vykašli se už na ONU."
"Já vím. Máš pravdu." Odvětil jsem.
Jenže to nešlo.
Tehdy bylo příliš brzo.
Teď už je příliš pozdě.