Mám to v sobě.
Vím, že to uvnitř sebe nosím už delší dobu, takže se to muselo konečně nějak projevit.
Ne, nejedná se o žádnou pohlavní chorobu.
Lidská psychika je velmi křehká. I ta moje.
S mámou už to trvá dlouho a jak se zdá, ještě to nějakou dobu potrvá. Bude to běh na dlouhou trať.
V podstatě jsem se dnes odpoledne nervově zhroutil, když mi v koupelně praskla žárovka. Byla to poslední kapka. Bylo toho už na mě moc. Znáte to.
Už nemůžu, pomyslel jsem si.
Mezi záchvaty pláče jsem žárovku vyměnil. Pak jsem si pustil desku George Michaela a za zvuků I Want Your Sex jsem se snažil dát dohromady. Řekl jsem si, že brečet můžu tak jedině sám nad sebou, a tak jsem se začal smát.
Vykašlal jsem se na práci, kterou jsem měl v plánu udělat a vyrazil do obchodu s muzikou. Venku bylo příjemně, pomalu jsem kráčel ulicí a cítil jsem, jak mi vítr čechrá vlasy.
V obchodě jsem strávil minimálně půl hodiny, jen tak jsem chodil mezi regály a přehraboval se v cédéčkách.
K večeři jsem si pak koupil něco naprosto příšerného typu fast food a doma to s chutí a bez větších výčitek spořádal. Snad si tenhle hřích můžu dovolit. Je pravda, že snad půlku života nebo alespoň posledních několik let, jsem strávil cvičením a údržbou svého těla. Nepopírám, že to nepřineslo své ovoce a myslet si o tom můžete, co chcete. Jako jedna moje bývalá láska, která mi řekla, že podle ní cvičím jenom proto, abych neměl deprese, a jestli se na to nechci vykašlat.
"Ale to bych pak měl deprese z toho, že necvičím," odvětil jsem.
Není to logické?
A právě z tohoto důvodu se zítra v posilovně potrestám.


Co by mi dnes večer prospělo:

a) mejdan á la sedmdesátá léta
b) intelektuální debata v klubu
c) pivní debata v putice
d) klidný večer o samotě
e) s někým si zašukat
(Sex je stále číslo jedna, proto ho uvádím záměrně na konec.)

Nenechte se zmást, všechny odpovědi jsou správné.