Dnes dopoledne jsem jel autobusem na Jižní město.
Při vystupování mi jedna spolucestující (měla na sobě bokovky) uštědřila nechtěný pohled na její solárkový zadek. Pod pojmem solárkový zadek si představte flekatý zadek s napohled svraštělou a suchou kůží. Nic hezkého. Sám jsem svého času chodil pravidelně do solária, dokud jsem se nedozvěděl, jak moc je to nebezpečné. Navíc, proč si ničit kůži? Proč si ničit zadek? Nechci, aby to znělo vychloubačně, ale co se týče mého zadku, měl jsem s ním vždy štěstí.
Metrem jsem pak sjel do centra. Narvané vlaky lidmi jedoucími do práce nebo z práce, dychtivými překonat spolucestující ve stupňující se soukromé válce brožovaných knih, sluchátek a novin.
Kolem poledne jsem se stavil v Pannerii pro něco lehkého k obědu.
"Co to bude?" Zeptala se mně prodavačka. Byla to docela pohledná bruneta s lehce pihovatým nosíkem.
"Dám si lososový salát s sebou, prosím."
"Je to všechno?"
"Ano, díky."
Když mi vracela zpět drobné, ponechala chvíli svou ruku v mé dlani a palcem mě pohladila. Byl to jen krátký okamžik.
Zdálo se mi to nebo to byla pravda?
"Díky," usmála se. "Přijďte zas."
Nedalo mi to a zasmál jsem se na ni od ucha k uchu.
Jo, asi tam budu chodit častěji.
Nebo to snad znamená, že mám citovou nouzi?