Psát či nepsat? To je to, oč tu běží.
Mám psát o tom, co se seběhlo včerejšího dne?
Nevím.
Na druhou stranu, můj blog je můj deník, takže jakkoli, stal se už mou nesdílnou součástí.
Alespoň to tak cítím.
Takže...


Sunday, April 25

Ráno zpráva v hlasové schránce. Byl to táta. V noci odvezli mámu do nemocnice. Hrklo ve mně. Jakmile jsem uslyšel slova jako náhlé, akutní, operace a ARO, roztřásl jsem se po celém těle.
Seděl jsem na sedačce v obýváku, jektal jsem zuby a snažil se trochu uklidnit. Hlavou mi vířilo samé proč, proč, proč?
Proč se to stalo?
Jak se to mohlo stát? Vždyť ještě včera...
Zavolal jsem tátovi. Zněl docela klidně, což mě do jisté míry uklidnilo. Řekl, že odpoledne za mnou přijede a uvidíme, co dál.
"Teď můžeme jen čekat," řekl mi do telefonu.
Celé dopoledne jsem byl jako na jehlách. U ničeho jsem nevydržel, ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, jen jsem si pořád dokola opakoval, že se musím trochu sebrat, protože to teď bude potřeba.
Když táta konečně přijel, řekl, že už mluvil telefonicky s doktorem, že mámin stav je sice vážný, ale stabilizovaný, a že ji můžeme vidět.
Do nemocnice jsme šli pěšky. Většinu cesty jsme mlčeli. Měl jsem pocit, že se mi žaludek přestěhoval až kamsi do krku, ale snažil jsem se tvářit optimisticky. Nevím, do jaké míry jsem působil přesvědčivě. Na tátovi bylo vidět, že se drží zuby nehty, a taky, že ho to určitě stojí velkou námahu.
Svítilo slunce, a já si pomyslel: Bože, je zasraně krásnej den.
Představoval jsem si, že to bude asi jako v amerických filmech, kdy máma bude v umělém spánku nebo ještě hůř, že bude v bezvědomí.
Ale nic z toho!
Máma nás normálně vnímala, tiskla nám ruce a bylo na ní vidět, že má radost z toho, že nás vidí. Chudinka nemůže mluvit a byla přeci jen dost slabá, tak jsme se nemohli zdržet dlouho, ale bylo nám s tátou hned o moc líp.
I cesta domů byla o dost veselejší.
Jeli jsme pak ještě nakoupit do supermarketu, abychom si udělali nějaké zásoby. Byl to bojový úkol. Řekl bych, že můj otec je člověk, který prostě nebyl stvořen pro praktický život.
Večer pak nebyl úplně jednoduchý, cítil jsem, že si potřebuju s někým promluvit, a tak jsem zavolal M., a všechno to s ní probral.
Šel jsem spát s myšlenkou, že se musím snažit být více optimistický.

Dnes ráno jsem vstal časně. S tátou jsme volali do nemocnice. Opět jsem pocítil silnou nervozitu. Naštěstí mámin operatér říkal, že má tuhý kořínek, a že vše nasvědčuje tomu, že bude v pořádku.
Ze srdce mi spadl těžký balvan.
Dnešní den byl jinak v celku dost náročný. Spousta práce a vyřizování, převážně telefonáty ohledně máminy práce.
Odpoledne jsme byli opět za mámou. Vypadala zas lépe, snažila se s námi komunikovat pomocí tužky a papíru. Zajímala se o práci, a když pak táta nemohl něco pochopit, napsala mu: Jsi natvrdlej!
Bezpochyby dobré znamení.
Zůstali jsme u ní o mnoho dýl, než minulého dne. Snažil jsem se na ni co nejvíc mluvit a ujistil jsem jí, že se budu v době její nepřítomnosti starat doma o tátu co nejlépe, i když je to s ním někdy těžké. Obrátila jen oči, čímž mi dala najevo, že naprosto přesně ví, o čem mluvím.
Když v nemocnici skončily návštěvní hodiny, šel jsem ještě vyřídit nějaké pochůzky.
Mám teď o dost lepší náladu a je vidět, že táta je na tom taky líp. V těchto dnech má svátek, tak jsem mu popřál a dal jsem mu nějakou maličkost.
Měl z toho radost a koupil mi pak čokoládový muffin.