Z pro mě zcela nepochopitelného důvodu se mě máma zeptala na Číslo 2. Zajímala se, jak se Číslu 2 daří, protože, podle mě máma stále věří, že bychom to s Číslem 2 mohli dát přeci jen dohromady.
(Jak známo, v tyto věci mohou věřit pouze matky.)
Abyste totiž věděli, Číslo 2 mě, kdysi dávno, chtěla. Já ji tehdy nechtěl.
Jak to tak bývá, když jsem později začal po Číslu 2 toužit, nechtěla už Číslo 2 mě.
Číslo 2 tehdy chtěla Frajírka, ale dopadlo to tak, že nakonec začala chodit se Slizounem.
Jak už to mám ve zvyku, domluvil jsem si ze zoufalství rande s U. U. měla velký zuby, ale věděl jsem, že po mě jede už docela dlouhou dobu. Musí vám být jasné, že to rande bylo naprosto příšerné, ale já jsem byl tehdy přesně v tom stavu, kdy jsem zoufale toužil s někým chodit, a to z důvodu, abych "ukázal" Číslu 2, jak jsem v pohodě, a že už mi na ní vůbec nezáleží.
(Nutno podotknout, že Číslu 2 to bylo tak jako tak jedno, protože na mě stejně kašlala a byla naprosto pohroužena do svého začínajícího románku se Slizounem.)
S U. to pak definitivně skončilo, protože se do mě zakoukala N. N. byla naše společná kamarádka, která nás s U. seznámila. Mě by ovšem nic takového nenapadlo, protože jsem myslel, že N. tehdy chodí s klukem, jehož jméno jsem si nebyl schopný nikdy zapamatovat.
N. jsem nechtěl a s U. jsme se pak nechtěli vzájemně.
Dnes jsem v kontaktu už jen s Číslem 2.
Nemyslíte, že je to trochu ironie?

P.S. Našel jsem doma skvělé kožené rukavice černé barvy. Byly zapadlé v gauči a já absolutně nemám ponětí, kde se tam vzaly. Nejspíš je tam vytrousila nějaká návštěva, ale jak to tak vypadá, očividně je nikdo nepostrádá, takže si je nejspíš nechám...