Určitě to budete znát. Když se s někým rozejdu, nebo i když jsem třeba odmítnut, tak hned potom, co se jen trochu zmátožím, chci se vždycky vrhnout do nového vztahu. V takové situaci to dělám proto, abych zapomněl, ale ve větší míře taky proto, že si myslím, jak tím svoji bývalce ukážu, že jsem "v pohodě". Lépe řečeno, chci to dokázat hlavně sám sobě.
Je to vždycky hodně zvláštní období. Zmítám se v poryvech citů, jak ke své "ex", tak i ke svým novým objevům. Dalo by se to popsat jako zoufalé hledání přístavu, kde byste mohli zakotvit. Jako hledání útočiště. Na rovinu říkám, že to není vůbec dobré. Na nový vztah nejste ještě připraveni. Ve skutečnosti ke své bývalé lásce pořád něco cítíte, stále vám na ni záleží, ale nechcete si to připustit. Nejhorší je, když na svou starou lásku žárlíte a chcete, aby na vás i ona žárlila.
Mě to stálo pár karambolů a někomu jsem tím i ublížil, což jsem si později vyčítal. Vlastně to nikdy nikam nevedlo. Nikdy se mi v těchto obdobích nepodařilo navázat déle trvající vztah. Díky Bohu! Byly to totiž vždycky opravdu hodně zoufalé pokusy!
Například, když jsem se vzpamatovával z toho, jak mě odkopla ONA a zvlášť potom, co jsem se dozvěděl, jak velmi bohatý a pestrý sexuální život vede (byl jsem tak zamilovaný, že jsem ji považoval téměř za světici, čímž to byl pro mně o to větší šok), měl jsem dokonce i tři rande během jednoho dne. Byl to taky den, kdy mi konečně došlo, že tudy cesta nevede. O tom ale až později.
Ten můj mega randící den vypadal zhruba takto:
12:30 Oběd s dívkou, kterou jsem ani pořádně neznal, neměl jsem s ní nic společného, ale snažil jsem se namluvit si, že je to určitě ta pravá.
(Bylo to naprosto příšerné!)
16:00 Káva s B. S B. jsem to utnul já, ale jedna naše společná známa mi řekla, že prý B. je do mně pořád blázen.
(Hrůza! Došlo mi, proč jsem se s tou dívkou rozešel a věřte mi, byl to dobrý důvod!)
19:30 Večere s V. Jak se později ukázalo, byla tehdy ve stejném stadiu jako já, což může skončit, jak jinak, než tou největší katastrofou!
Uvědomil jsem si pak, že vlastně nehledám nový vztah, ale jen jakousi náhradu za ONU, což je ale nemožné, a že to prostě musí všechno postupně odbolet. Konečně jsem byl schopný tenhle proces akceptovat.
Tehdy mi hodně pomohla moje kamarádka P. Ani nevím, jestli si to plně uvědomovala, ale jsem jí za to vděčný. Určitě věděla o mně a ONĚ všechno, ale já jsem o tom tehdy nechtěl mluvit. P. to pochopila a snažila se mě všemožně povzbudit. Například tím, že mně občas někam vytáhla a posílala mi textovky. Taky mi vyhodila z přehrávače až příliš depresivní Alanis a přinesla mi CDčka Natalie Imbruglii, jejíž písnička "Torn" přesně vystihovala moje pocity. P. mě prostě podržela. (Myslím tím psychicky podržela, ne, že bychom spolu spali.)
Dnes jsem o tom docela dost přemýšlel, což bylo asi i díky mému včerejšímu záznamu. Je pravda, že tak to v životě chodí. Každý si tím musí projít, protože jen tak se můžeme poučit.

P.S. Potvrzuju tím i to, že zoufalí muži dělají zoufalé věci!

P.P.S. Při psaní jsem poslouchal McLeanův "American Pie".