Popokatepetl, pokakal si svetr.
Tak tohle mě naučila říkat moje babička a vzpomněl jsem si na to hned ze dvou důvodů.
1., je den dětí. Jako dítě jsem nechápal spoustu věcí a některé nechápu dodnes, jako například to, proč se pořizují fotografie z pohřbů. Copak si je bude chtít za dlouhých večerů někdo prohlížet, nebo snad naleznou čestné místo v albumu "Drahocené vzpomínky"? Nanejvýš zůsanou ukryty kdesi ve spod šuplíku psacího stolu, odkud na mně dnes vykoukly fotografie z pohřbu mojí babičky (důvod číslo dvě). Rakev, věnce, ubrečená máma, táta, co se tvářil účastně, děda a ještě jeho bratr - dvojče, který zemřel asi dva roky poté, já, který mám vlasy ulíznuté na pěšinu a na sobě košili od sestřenice z Německa. A k tomu další známí a příbuzní, z nichž jsem většinu od té doby neviděl. Pak jsem narazil ještě na další fotku babičky, na které má svůj strakatý župan a spí doma na gauči. A mně až po delší chvíli došlo, že má taky skřížené ruce a pootevřená ústa a že nespí, že je mrtvá. Tu fotku pořizoval děda. Chtěl jsem se ho na to zeptat. Zeptat se proč. Ale pak jsem si řekl, že to asi ze stejného důvodu, jako proč si odstřihl pramínek jejích stříbrných vlasů a spolu s jejím snubním prstenem je schoval do malé krabičky od mátových bonbobů. Už jsem se ho na to nezeptal.