Chci abyste věděli, že teď nemluvím o žádné nešťastné lásce. Teď už ne. Přesto je tady někdo. Někdo na koho stále myslím. Alespoň tak půl minuty denně, je to něco jako můj zlozvyk. Ten někdo kdysi vpadl do mého života. S tím někým to bylo o lásce, milování, ale i o slzách a hořkosti.
Někdo, kdo mě znal, kdo o mně věděl včechno. Ale přesto toho asi bylo málo.
Poslední věta, které se mi dostalo byla: "Tohle nemůže přeci jen tak skončit." Ale já to nejspíš skončil. Spálil jsem mosty. Proč? Asi, aby mě to tolik nebolelo. Abych měl pocit vítězství.
Život jde dál, a já už si stokrát řekl, že bych neměl vzpomínat. Ale vzpomínka je to jediné, co mi zůstalo. A vzpomínce se neubráníš, i když uvnitř je prázdno.