S prarodiči to nikdy není jenom tak. Existují dvě nepsaná pravidla: ad 1. člověka nad sedmdesát nesmíš za jakýchkoliv okolností nechat zacházet s chemikáliemi, ad 2. starý člověk považuje za nejlepší strávit slunečný den v autě za účelem objíždění příbuzenské větve, protože už je to možná naposledy. Ať se vám to zdá jak chce morbidní, v úzké spojitosti s předešlým, číslem jedna zůstávají i nadále hřbitovy.
Jedná se o jakousi naší rodinnou tradici: podle kalendáře každá významější událost, rovná se návštěva hřbitova za účelem pietního aktu o hrobů příbuzných, kteří již nejsou mezi námi. Samozřejmě, plus nezbytná úprava zevnějšku hrobky a já jenom čekám, jestli až budu taky starý, budu mít obdobné hobby a jestli ho budu taky tak prožívat. Ale nejspíš ne, protože jsem na to moc cynický. Narozdíl od mého dědy, s nímž jsem dnes s projevu dobré vůle jediného vnuka a v rámci blížících se svátků jara absolvoval něco, čemu by se dalo říkat hřbitovní šňůra.
Byl krásný den, což vylákalo na hřbitov spousty občanů v důchodovém věku.

"Nezapálíš svíčku?" byl jsem otázán a nejspíš by se to slušelo a patřilo, jenže vzhledem k tomu, že rtuť teploměru vyšplhala dnešního odpoledne skoro k pětadvaceti stupňům celsia, přišlo mi, že by to v celku mohlo působit poněkud křečovitě.

"Žádnou nemáme," řekl jsem.

"Pravda," hlesl děda. Aranžoval do květníku větývky obsypané růžovými květy japonské třešně. "Je krásná, viď?"

"Škoda, že tak rychle opadá," řekl jsem.

"To je pomíjivost krásy."

"Dá se to tak demonstrovat."

"Alespoň tak tři dny vydrží a to stačí. Aspoň nás nebudou moct pomluvit, že na to kašlem."

Něco k zamyšlení?

Když jsem byl malý, ukecal jsem mámu, a ta mi pak dovolila dívat se na Noc oživlých mrtvol. V noci jsem se potom bál tak moc, že jsem šel spát do postele k rodičům. Dnes umím většinu dialogů z toho filmu na zpaměť. Ano. Možná jeden z důvodů, proč nemůžu ukotvit v nějakém smysluplném vztahu.