Na včerejší večer jsem měl naplánovanou schůzku.
Šlo pochopitelně o rande. O rande, na které se mi vlastně jít vůbec nechtělo, ale i tak jsem byl rozhodnut na něj jít. Vlastně ještě hůř! Byl jsem skálopevně přesvědčen, že když na rande půjdu, stane se něco obrovského! V tom případě by přeci zůstat sedět doma znamenalo osudovou chybu, ozvala se frivolní část mého JÁ. Koupil jsem si novou košili a doma pak na sobě asi třičtvrtě hodiny svědomitě pracoval. Sprcha. Co vousy? Oholit nebo nechat být? Zvolil jsem možnost b) zarostlý ideál krásy. Účes - ležérní. Vůně, lehká a sexy á la středomořský svůdce. Tmavé džíny, černé sluneční brýle. Před odchodem z bytu jsem na sebe ještě hodil pohled do velkého zrcadla a sebekriticky jsem musel uznat, že vypadám dobře.
A najednou telefon. Volá Rande. Už je na místě. Asi o čtvrt hodiny dřív.
Nevěděl jsem proč, ale bylo mi jasné, že tohle není dobré znamení. Jakýsi druh vnitřního alarmu. Někdo to nazývá hlasem zhůry.
Do prdele!
Přesto jsem seběhnul schody ze svého bytu, a to už jsem byl venku a kráčel naší ulicí a venku bylo krásně, a když jsem došel až na konec ulice, tak jsem se zase otočil a vrátil se domů. A už dlouho jsem se necítil tak dobře! Už zatraceně dlouho jsem se necítil být tak svobodný! Měl jsem konečně pocit, že jsem svým vlastním pánem.
Zavolal jsem mámě, abych se jí zeptal, jak se má. A ona řekla, že se má docela dobře a bylo zřejmé, že je ráda, že mě slyší.
A mně bylo taky dobře. A bylo mi dobře i dnes ráno, když jsem ve své schránce elektronické pošty našel od Rande e - mail, který vesměs pojednával o tom, jak neskutečný kokot vlastně jsem.
A tak se nejspíš pozná psychicky nevyrovnaná osoba.