A jaro je zase tady! Lidé odkládají teplé svrchníky a v tričkách s krátkým rukávem odhalují paže bílé jako rybí břicha. A hormony cloumají taky s každým. Evidentně i s mojí fyzioterapeutkou, tedy s tou ženou, kterou jsem pověřil pravidelným lámáním mých kostí (myšleno nadneseně).
Když jsem dnes vešel do její ordinace, hned ve dveřích jsem jí vrazil do rukou plastikový košíček jahod - drobná pozornost, ku příkladu v naší rodině se tohle traduje již od nepaměti.

"Děkuju," zaševelila. "Sluší vám to, byl jste se ostříhat?"

"Už to chtělo změnu," podotknul jsem.

"Skoro letní setřih, že?"

"Dejme tomu."

"Prosím, odložte si," pokračovala.

Sundal jsem si svetr. "Odložte si úplně. Tedy ještě vaše tričko," zvonivě se zasmála.

Oplatil jsem jí to zastříháním obočí. Mám v tom praxi a věřte nebo ne, docela to zabírá. V podstatě jsem v téhle disciplíně dosáhl hranice dokonalosti, díky čemuž jsem byl například ze strany DP často podezříván z dlouhého nacvičování před zrcadlem - ale to je nesmysl.

"Vy posilujete," řekla, když mi začala na záda vtírat cosi na bázi oleje.

"Chodím cvičit. To je dobře nebo špatně?"

"Jedině dobře."

"Pffrrrf..." Začalo to bolet.

"Co se křeníte? Jste pěkně ztuhlý."

"Dá se to vydržet," hlesl jsem.

"Prsní svaly."

"Co je s nimi?"

"Netáhnou vás?"

"Ani ne."

"Uh - huh... Venku je krásně, viďte?"

"To rozhodně."

Víte, kdybych byl žena, vypisoval bych se tady na dlouhých řádcích o tom, jak jsem se cítil být kusem masa a tak dále. Jenomže já nejsem žena. Jsem pouhopouhý chlap a tak vám můžu říct - bylo to docela příjemné.