Jak dny plynou, jsem naživu převážně o čokoládě a nikotinu.
K tomu chodím běhat (i když tohle slovní spojení zní dost pitomě) dlouhé kilometry do lesa, dokud nemám pocit, že jsem se opět dostal alespoň na několik hodin zpět do duševní rovnováhy. Nebo pokud se mi nezačne dělat na zvracení. Ale v podstatě jsem normální. Anebo možná, že ne, a to bude taky nejspíš ten důvod proč jsem si z časopisu objednal tu příšernou plátěnou kabelu s nápisem "That's all!".
Taky brouzdám zpět časem - ve své mysli, pochopitelně. Navzdory tvrzení, že člověk by neměl být zpátečnický, může být tento počin leckdy velmi užitečný. Například, zavzpomínám - li se nad obdobím svojí puberty, tak nechápu, odkud se vzal pojem Sladkých sedmnáct. Jako jeho pekelného stvořitele podezřvám Rosamunde Pilcher nebo nějakého jiného idiota, co už dávno zapomněl, jak přetěžké je toto období v životě mladého člověka. Ne dítě, ne dospělý. Ani ryba, ani rak. Když si to shrnu, tak v sedmnácti mi bylo asi nejhůř, jako nikdy předtím a nikdy potom. Ve srovnání s tím, bych dnes mohl prohlásit, že se nácházím ve stavu nirvány.


"Sedmnáctka" byla strašná, protože:

- jsem měl akné a moje matka mě na jeho existenci (na mé vlastní tváři!) neustále upozorňovala s odůvodněním, že mě má ráda.

- na hlavě jsem měl prdelku (rozumí se pěšinka přesně uprostřed lebky. Kdo ví, proč mi trvalo až zhruba do devatenácti, než mi došlo, že se to dá nějakým způsobem řešit.)

- pubické ochlupení (co s ním?!? V nerudovském stylu...)

- měl jsem strach, že zůstanu panic nadosmrti (nutno dodat, že tenhle problém za mně vyřešila jedna narozeninová párty a krabice vína)

- obavy z toho, že nejsem jako "ty hvězdy" z amatérských pěveckých soutěží (dnes bych se do jejich role odmítl stylizovat i kdyby mi za to někdo platil.)

- odmítla mě nejhezčí holka z kraje (kde jí je dneska konec?)

- moje vlastní teta mi řekla, že mám zadek obřích rozměrů, a že jednou budu mít k němu ještě břicho, a to přesně jako má táta (vše pronesla asi pět minut poté, co mě nacpala domácím cukrovím.)

- všechny ty věci, které se mi dnes už naštěstí zdají být směšné


Vyhrabat se ze sedmnáctkového srabu byl běh na dlouhou trať. Obzvlášť proto, že na téhle trati je člověk svým vlastním trenérem. A protože mám dobrou paměť, tak stále, i přes všechny ty řeči o individualismu a přes ten fakt, že dnes bych mohl svým zadkem louskat ořechy, říkám - puberťáci jsou taky jenom lidi. A většinou na pokraji nervového zhroucení. Proto je dobré mít tohle stále napaměti a jednat s nimi, jako s odijštěným granátem.
Anebo jako s člověkem.

Jo! Na internetu jsem dnes četl o novém riziku pro lidstvo v podobě amatérských plastických operací.

Takže si dávejte pozor.


xx


Mr. B