Dnes v noci do mně vstoulil duch Magdalény Dobromily Rettigové, tedy alespoň ještě ráno jsem se domníval, že tomu tak určitě musí být. Vypil jsem asi litr kávy a hned jsem začal pátrat na internetu. Slídil jsem tak vehementně, dokud jsem neobjevil recept na domácí čokoládové pralinky. Vskutku až trapně jednoduché. Pouze smetana, máslo, rum a čokoláda. Tak primitivní, že přípravu nemůže pokazit ani ten největší kulinářský analfabet. Mně se to podařilo pokazit naprosto bravurně. Ačkoliv se nepovažuji za člověka gastronomickou múzou zcela nepolíbeného, povedlo se mi stvořit pouze nasládlou hmotu, barvou a konzistencí nejvíce připomínající dětskou stolici. Rozhodl jsem se však neházet flintu do žita a nechat dle návodu výsledek mého snažení ztuhnout v ledničce, abych jej pak mohl nakrájet na úhledné drobné kousky, což by dle motta, že nejvíce sexy muž je muž v kuchyni obratný, bylo v konečném výsledku zcela ohromující. Nepodařilo se. Nic neztuhlo, natož aby se to dalo snad krájet a předvádět na světle světa. Ó, jak typické!
Když jsem se snažil zachránit vzniklou hrůzu jejím vešleháním do již připrveného pudingu bez vaření, obdržel jsem textovou zprávu od EX3. Ani mě to nijak zvlášť nepřekvapilo, protože je to už dlouho, co se naposledy ozvala, a tak jsem jen mohl čekat, kdy to znovu příjde. Jednalo se o úplně nejhorší variantu textové zprávy od ex - tím rozumnějte, že po mně EX3 něco chtěla. Žádala mě o něco úzce souvisejícího s mým profesním životem. Tak jako tak, osobě, kterou jste jednou odmítli prostě v těhle případech jen stěží řeknete ne. Zvlášť, nemáte - li vůči ní úplně čisté svědomí. Tím chci též demonstrovat, že nejsem člověk zcela bez morálního cítění.
Uf! A pak prý, že ze společenského hlediska je lepší kopačky dát, než je dostat.