Voilá! Totiž. Udělal jsem něco hnusného. Bylo to včera večer, když jsem vlál ulicí a třásl se zimou. Měl jsem za sebou nějaké pochůzky a chtěl se už co nejdříve dostat domů, protože vzhledem k nevlídnému počasí, které panovalo, neexistovalo pro mně jiného východiska.

Když v tom jsem za sebou uslyšel: "No nazdááár, člověčeee!"

Ten hlas...

"Seš to ty, no neee?!?" ...patřil jednomu starému známemu. Patří k tomu typu lidí, které prostě nemůžete setřást.

"No jo, jsem to já," nemohl jsem hlesnout inteligentnějším způsobem.

"Jak se vedeee?"

"Jde to," pokrčil jsem rameny - pokud to tedy pod objemnou bundou, co jsem měl nasobě, bylo vůbec vidět, "až na tu zimu."

"No jooo," dodal starý známý.

"Tak já už zas..." pokusil jsem se o ústupný manévr.

"No nééé, počkéééj!" zarazil mě ten člověk. "Tak dlouho jsme se neviděli."

A vadí to snad někomu? pomyslel jsem si.

"Máš čas?"

"No já právě..."

"Tak faaajn," očička se mu rozsvítila, "tak to musíme zajít někam na kafeee."

"Já ale vážně teď..." ohradil jsem se gestem rukou. Už jsem se viděl, jak v teple domova usrkávám v pyžamu horkou čokoládu a sleduju Simpsonovi.

"Ale nedělej drahoty, člověčeee!" nechal se slyšet. "Jedno kafe tě nezabijeee!"

Už mě vlekl do přízemí blízkého nákupního centra, kde je asi stovka různých kaváren, hezky jedna na druhé. Veškerá úcta, která kdy byla chována k pití kávy se tak pomalu rozpadá na kusy, jako čínská motorka.

"Okay," řekl jsem, když jsme byli uvnitř. "Ty vyber stůl a já si zatím odskočím."

"Dooobře."

"Fajn," zazubil jsem se.

"Nechceš si tu nechat věci?" zeptala se ta důvěřivá osoba.

"To je dobrý. Hned jsem zpátky," lehce jsem pokýval hlavou.

A teď hezky poschodech nahoru, k záchodům, nepozorovaně projít vedle nich a hlavním vchodem přímo ven na ulici, kde jsem se pak rozchechtal jako člověk značně nervově zasažen. Vlastně v té situaci to ani jinak nešlo. Věděl jsem, že ten chudák je schopen sedět tam klidně ještě hodinu.
Myslíte že jsem strašná osoba? Přeci na hrubý pytel hrubá záplata, ne?