Občas si říkám, že kdyby se někomu dostaly do rukou výpisy mých telefonních hovorů, či elektronické pošty, musel by si nutně myslet, že snad jsem... ale ne, jsem pouhý amatér.
Nevím, za jak vážný nedostatek je to považováno, ale nikdy jsem na nikoho nemočil. Pochopitelně, také nikdo nemočil na mně. Na druhou stranu netvrdím, že mě tato skutečnost nějakým způsobem mrzí, nebo že si snad připadám o cosi výrazně ochuzen. Je ale pravda, že v podstatě více zvrácené se mi jeví vzájemné polévání se teplým čajem ve jménu hesla: představivosti se meze nekladou...
Vzpomínám si, že když mi byly asi čtyři roky, můj tehdy o rok starší kamarád po mně chtěl, abych mu vyrajboval zadek zubním kartáčkem. Ach, ty nevinné dětské hry. Neudělal jsem to. Odmítl jsem. Tehdy jsem musel mít určitě více rozumu než ho mám dnes.