Častokrát jsem již přistihnul sám sebe, jak o tom přemýšlím. A přitom je to až směšně jednoduché. Lidé ve vašem životě prostě přicházejí a odcházejí. Jenže to odcházení bolí. Jsem citlivý tvor, jak mi ostatně tuhle kdosi řekl. Jako mnoho dalších věcí - je to snad můj výběr? Jak moc bych chtěl být někdy silnější. Kdybych měl někdy tu příležitost, a chytil bych na svůj prut života zlatou rybku, pak bych si přál být takzavě nad věcí. Nic neřešit, všechno zvládat bezbolestně a s přirozenou nonšalancí. Jenže ta rybka se mi jaksi vyvlékla z háčku a proklouzla mezi prsty. Nedokážu to. Štěstí? Štěstí s tím nemá co dělat. Všechno je předurčeno. Všechno je osud. Člověk nemůže zastavit čas, ani zabránit oceánu, aby zaplavil svět nebo přinutit měsíc, aby se vychýlil ze své dráhy. Ztrácím ten pocit, kdy držím věci pevně na opratích. Potřebuju se někomu vystříkat do obličeje.
Štěstí nesouvisí vůbec s ničím.