Pokud se snad domníváte, že posilovny jsou takzvaným trhem na maso, tak se mýlíte. Anebo sledujete příliš mnoho laciných zaoceánských seriálů. Už jen sama o sobě ta představa mi přijde hrozná. Skutečně, v těchto potem a adrenalinem prosycených institucích plných lidí v lycra oblečení jde výhradně o sport, či možná o trochu pospolitosti. Necháváte se zde totiž vidět v těch nejhorších možných situacích. Navíc, posilovny nejčastěji navštěvují určité sorty lidí, kolem čehož také panuje asi staletý mýtus. Obáváte - li se snad návštěvy sportovního zařízení z důvodu, že všichni kolem budou tak nějak krásnější, pak vězte, že pokud se konečně rozhoupete, ve většině případech budete mile překvapeni. Už jen v rámci rehabilitace ruky jsem si v poslední době oblíbil plavání. Znáte mě, a tak víte, že jsem narcistické a egocentrické monstrum. Plavání jsem byl doposud zvyklý věnovat se pouze v létě, kdy na prosluněné pláži vypadá každý dobře. Teď, v odporné zimě by vnitřní nepokoje týkající se mého zevnějšku vydaly na celý seznam, protože:

> jsem moc tlustý

> jsem moc hubený

> mám chlupy opravdu jen na těch správných místech?

> během období, kdy jsem nemohl posilovat mi svaly opadly určitě v takové míře, že už je to vidět

> nejsem opálený, tudíž, jaká barva plavek bude vhodná?

> podtrženo a sečteno: abych se mohl vydat do veřejného plaveckého bazénu, musel bych vypadat jako Noah Mills

O to více byl slastný onen pocit rozčarování, protože bazén nejčastěji navštěvují:

> vyzáblí puberťáci

> unavení byznysmeni, co jsou rádi že jsou rádi

> emancipované ženy středního věku v celodílných plavkách a gumových koupacích čepicích

> staří dědkové, co jsou chlupatí jako krtci

Nenechte se zmást, neužívám si pocitu exhibicionismu, nýbrž jen hřejivě opojného pocitu vlastního mládí. Dokud je to možné.

Ano, vím. Zmiňoval jsem slovo pospolitost. Nicméně, je značný rozdíl mezi pospolitostí a dotěrností.

Dnes v bazénu jeden vychrtlý kluk s plaveckými brýlemi na nose:
"Nechceš si dát závod?"

"???"

"Závod. V plavání, víš?" (Když bychom porovnali jeho a můj plavecký styl, vítězství by měl nepochybně na své straně.)

"Aha," nenuceně jsem se usmál, "bohužel, s mou rukou to asi nepůjde." Zvedl jsem z vody levé zápěstí s tmavěčervenou jizvou.

"Jo, soráč. Co s tím máš? Vypadá to úplně, jako bys..."

"Jo." Odmlčel jsem se a krátce pokýval hlavou. "To víš, určité osobní problémy, nějak toho na mně bylo moc, tak jsem si jednoho dne napustil do vany horkou vodu a pak jsem..." Pravačkou jsem naznačil říznutí přes zápěstí. "Zachránili mě doslova na poslední chvíli."

"Eheh..." Těžce polknul ten kluk.

"To je v pohodě," pokračoval jsem, "můj psychoanalytik mi říkal, že se nemám bránit o tom mluvit." Mezi tím jsem se nonšalatně vydrápal po schůdcích z vody a zamířil do sprch. Pokud ten kluk na své tváři vyloudil vůbec nějaký výraz, bylo to určitě něco mezi rozpačitostí a čirým zděšením.
Pokud se nad tím zamyslím, tak ano. Vtípky tohoto druhu mi vždycky dodávaly značný pocit uspokojení.

Co se posiloven týče, mezi jejich pravidelné návštěvníky patří:

- slabé a pohledné blondýny

- slabé a ošklivé ostatní ženské

- slabí muži (což je hodně ubohé)

- sem tam člověk, který očividně jen zabloudil

- kluci, kteří si pěstují svoje svaly

- kluci, kteří si pěstují svoje těžce nabyté sebevědomí (od těch je lepší se vždycky držet dál)

V posilovnách taky platí do jisté míry pravidlo osobní bubliny, kdy je každý sám za sebe a je lepší to taky tak zachovat.

Jo! Ve svojí tašce jen na cvičení jsem tuhle našel:

> nedojedenou tabulku čokolády

> zapalovač

> dva extratenké kondomy

> tři balení heřmánkového Kleenexu, který podle mně odporně páchne

> prošlou, a tudíž vodnatou indulonu

> účet z cukrárny

> pomačkaný papír velikosti A4, na kterém stálo (mojí rukou!): Rebecca McCartney, a pod tím: dělej mi to ze zadu!

Ve zdravém těle zdravý duch!
Absolutně nemám ponětí, kdo sakra je, Rebecca McCartney.