Dnes odpoledne telefon.

M.: "Jsem zoufalá!"

Já: "Co se děje?"

"Potřebuju pomoct. Jsem v hračkářství!"

"Co tam sakra..."

"Představ si, že jsi kluk," vskočila mi do řeči.

"Já ale..."

"Jasně. Teda vím, že jsi kluk, ale představ si, že jsi kluk, kterýmu je teprv dva a půl roku."

"Hele, nevím, o co tady jde, jenže... opravdu mě teď děsíš."

"Tak jinak. S čím sis hrál, když Ti byly dva roky?"

"Uf," hlesl jsem. "Nevzpomínám si. Je to už nějaký ten pátek."
Mám sice paměť jako slon, ale tak daleko do minulosti přeci jen nesahá.

"Musím koupit dárek. Hračku pro dítě mojí sestry," řekla to, čím měla začít.

"Okay," zhluboka jsem se nadechnul, "zkusím se tedy do toho vcítit. Je mi dva a půl, s čím bych si tak asi chtěl hrát... Co třeba auto?"

"Co třeba barbína?"

"Tohle si odpusť nebo Ti přestanu pomáhat. Chceš snad dárek pro kluka, ne?"

"A co třeba xylofon?" opáčila M. "Mají tady malej xylofon ve tvaru krávy."

"No, proč ne," odsouhlasil jsem. "Pomož rozvinout talent nadaného dítěte."

"Jo, jenže..."

"Co?"

"Moje sestra by asi neviděla ani tak ten xylofon jako tu krávu."

"Chápu."

"Zůstanu asi u toho auta. Navrhuješ něco konkrétního?"

"Měl jsem na mysli takový to velký auto z umělý hmoty, s pořádným volantem, co je hodně barevný..." Nejspíš jsem se do toho vžil už příliš.

"Takže ne angličák?"

"To bude vhodnej dárek až chlapec trochu povyroste."

"Vlastně mají tady docela fajn červenej traktůrek. Myslím, že se dá taky rozebrat."

"Tak na to bacha," podotknul jsem. "Nejsou tam příliš malý součástky? To by je to dítě mohlo spolknout."

"Ty součástky jsou velký zhruba asi pět cenťáků," ohradila se M., dozajista pyšná na svůj objev hodný ideální tetičky.

"Tyhle prckové někdy dokážou divy."

"Od toho jsou tady rodiče."

"Cože?" nechápal jsem.

"Aby uhlídali svoje dítě, co si straká do pusy a polyká,"
vysvětlila mi M.

Dobře, jenže jak děti rostou, dostanou se do věku, kdy už to uhlídat nelze.