Jakže se to říká? Než mít v bytě řemeslníky, lepší je vyhořet?
Možná, že se tohle rčení vztahuje na malíře, ale každopádně s mými řemeslníky tomu není jenom tak. Je to horor! Co po mně sakra chtějí? Abych jim vyjma podstrojování svačinek v pravidelných intervalech ještě pomáhal? A kde bych měl doma vzít příslušné nářadí, o jehož existenci jsem dosud neměl ani potuchy.

V tomhle zmatku jsem obdržel textovou zprávu od H.:

Oběd?

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Myslím, že v Hirošimě to po atomovém výbuchu muselo vypadat přesně takhle.
Odepsal jsem tedy:

Bohužel dnes to vidím bledě. Obavám se, že nestíhám.

Přišla mi tato odpověď:

Hmm, dobrý... Jak myslíš, ale budeš toho litovat.

Odepsal jsem H. zpátky:

Ne, počkej. Opravdu rád bych Tě dnes viděl. Věř mi.

Okamžitě mi na displeji mobilu zablikala další textovka:

Smůla! Najím se někde sám, bez Tebe. A bude mi líp! Sice to bude chvíli bolet, ale nějak už se s tím vyrovnám a život půjde dál...

Odpověděl jsem:

Ale já nechci, aby se tím mezi náma něco změnilo.

H. mlčel.

Napsal jsem další SMS:

Fajn, tak si hraj na uraženýho, herečko!

H. vzápětí:

Už to nejde vrátit... Zabil jsi posledního jednorožce. Poslední mírumilovnou bytost, která ve mně zůstala...!

Já H. v odpověď:

:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D

Já někdy tvrdil, že moji kamarádi jsou normální? Ale jděte!