Vstávám pozdě dopoledne. Přijde mi, že v bytě je zima, tak na sebe hodím župan a pustím topení na plné grády. Měl jsem sice původně někde být, ale nemám náladu, a tak na to kašlu. Pohoda. Rokenrol. V kuchyni si uvařím šálek silné kávy a při snídani pak sleduju online nejnovější epizodu Simpsonů.
Chvíli pak bezcílně bloumám bytem, zapnu si mobil a beru si ho s sebou do koupelny. Když si čistím zuby, zapípá mi textovka od H. Píše, ať s ním jdu na oběd. Vzápětí další textovka od něj: No tak. Nenech se prosit. A další: Je to ale od Tebe sprostý, takhle mě odkopnout. Píšu: Dej mi dvacet minut, ať si dám dopořádku svůj život a já se Ti pak ozvu. Vlastně to je ale kravina, dochází mi, protože kdybych si mohl srovnat svůj život během dvaceti minut, byl bych dneska už dávno zavodou. Ale jinak jsem pro, napíšu H. ještě další zprávu.
Scházíme se zhruba za hodinu (já přijdu pozdě) v naší restauraci, H. má na sobě svetr ze Springfieldu, který si ale v krámě nevyzkoušel, a teď sakruje, že ho ten svetr kouše.
Jsem svině. Vím, že v novém saku od Calvina Kleina vypadám dobře, a tak říkám: "Aspoň sis ho měl vyzkoušet doma před tím, než si z něj odstříhnul tu cedulku." Pak dodám: "Já si podobnej svetr chtěl pořídit loňskou zimu."

"A proč jsi vlastně přišel tak pozdě. To Ti dalo tolik práce trhání obočí?"

Není to pravda. Náhodou se můžu pyšnit od přírody hezkým obočím, aniž bych si s ním musel kdy něco dělat. Všeobecně známým gestem ruky odkážu H. do patřičných mezí.

"Dneska žádnej mlynář," řekne H. a já se na něj podívám, co to zas vyblil a potom mi dojde, že mluví o chcaní na moje lopatky* a na chvíli, ale ne kvůli tomu, se mi udělá špatně.

Pak následuje pár hlášek ze South Parku; H. si objednává černé pivo, k tomu nějakou masovou kejdu s rýží a já si poroučím jenom minerálku a salát z rajčat, ledového salátu, kuřecího masa a bramboráčků.

H. mi potom povídá, že jeho první láska se zasnoubila.

"Jsi v pohodě?" ptám se.

"Já?" zvedne hlavu od talíře.

"Kdo asi," pokrčím rameny.

"Naprosto," odvětí H., ale mně připadá, že to nezní až tak přesvědčivě.

V salátu je na můj vkus trochu příliš octa.

"L. začala dělat brigádu v obchodě se spodním prádlem," poví mi H. později. Už má skoro prázdný talíř, já se ve svém jídle hrozně nimrám.

"Hmm," odvětím, "to jsem vlastně nevěděl."

H. mi pak vypráví story o ONĚ a jejím amantovi, což jsou v podstatě jen sračky o tom, že ti dva už si spolu plánují společnou budoucnost. Ani nevím, jestli je mi to líto nebo jestli žárlím anebo jestli jsem v pohodě. Poslední dobou, ONA v mých myšlenkách bledne a je pro mně těžké vybavit si, jak vlastně vůbec vypadala. Fakt. Jenže si uvědomuju, že vzhledem k téhle skutečnosti na ni pořád myslím asi víc, než je zdrávo - Bože, to je ale kunda!

"Amant je úplně zblblej," komentuje H.

Co se vlastně s tou holkou stalo? Dochází mi, jak strašně, strašně nemám ONU rád.

"Co zaplatit a dát si ještě někde kafe?" navrhuje H. poté, co neshledává výběr dezertů ve stávající restauraci dosti uspokojivým.

Zvedám ruce a slyším se jak říkám: "Vzdávám se."

H. pak zanotuje (dost mizerně) úryvek Thank You od Dido a ptá se mě: "Co M.? Už jsi jí vylízal pekáč?"

"Jsi blbej," řeknu a snažím se, aby to vyznělo opovržlivě. Místo toho se ale jen rozesměju.
Než přijde číšník s naším účtem, zavírám na chvíli oči a vzpomenu si na někoho, s kým je mi dobře.

_________________________________________________

* Tzv. Pozice na mlynáře; pod tímto pojmem rozumějte vymočení se svému protějšku na lopatky. (Poznámka pro méně vzdělané, či slušně vychované jedince.)