Podívám se na hodiny. Je přesně jedenáct třicet. Sedím za kuchyňským stolem, hlavu složenou v dlaních. Trpím akutním nedostatkem spánku, mám rýmu jako trám a k tomu všemu pocit, že mi asi každou chvíli pukne lebka. Pokradmu sleduju matku, jak skotačí vedle sporáku.

"Ta tátova oslava byla vážně prima," řekne.

"Vím, byl jsem tam."

"Já vím, žes tam byl," usměje se. "Bavil ses, ne?"

"Jistě že."

"Spousta lidí Tě už moře let nevidělo. Všichni říkali, jak jsi vyrostl a zmužněl."

Bože to jsou kydy! Matka otevírá pikslu hrášku.

"A že je z Tebe moc hezkej kluk." Přeměří si mě pohledem. Připadám si bledý, mám kruhy pod očima a červený nos. Cítím se odporně.

"Hmm. To potěší," říkám a vyzní to cynicky.

Chvíli něco kvedlá v hrnci. "Š. mi říkala, že odešla od toho svého řeckého přítele. Zjistila, že bere kokain."

"Fíha..."

"Měla rozum," souhlasně pokyvuje hlavou.

Rozhodně máme zajímavé přátele.

"Š. je trochu naivní holka," říká potom máma, "tak bych měla až obavy, aby..." Ochutnává polévku. Zdvyhá obočí a hlavu naklání na stranu, což značí spokojenost.

"Ty bys taky přece nikdy..." upírá na mě zraky.

"Proboha ne," dávám ruce před sebe, jako bych se vzdával. "Od toho je lepší držet se zpátky." O tom, že jsem se svého času sjížděl stilnoxem raději pomlčím.

"Všimla jsem si," promluví máma za chvíli znovu,"kolik holek dneska nosí podolky."

Dívám se na hrnek s čajem, který držím v ruce a vidím, jak se můj stříbrný náramek na zápěstí leskne.

"Nosila to tak přece i (ONINO jméno), ne?"

Hlučně postavím hrnek na stůl. "Protože měla tlustou prdel," opáčím.

Svého času Ti to ale nevadilo, viď? říkám sám sobě. Zmlkni! okřiknu vzápětí svůj vnitřní hlas.

"Tak promiň, no," říká máma smířlivě. "Snad jsem toho tolik neřekla."

"Promiň," hlesnu.

Oba mlčíme.

"Představ si," řekne máma ve snaze o odlehčení vzniklé situace," že kočku někdo zavřel do skříně."

Miluju rodinné víkendy. Vážně, věřte mi. Jen bych pak potřeboval vždycky asi týden na pustém ostrově, abych se dal dohromady.