Opíchá mě. Věděl jsem to.
Blížila se ke mně.

"Opíchám vás," řekla

"Ničeho se nebojte," dodal rádoby s úsměvem doktor.

"Trochu jo," hlesl jsem ležíce v zubařském křesle.

Program na včerejší večer jsem si opravdu nemohl vybrat lépe - trhání zubu moudrosti. Nic naplat. Špatně vrostlý, musel ven.

"Už vám něco tuhne?" otázala se mě blonďatá sestra.

Po injekci mi dřevěněla čelist. Jestli má na mysli tohle, tak ano. Snažil jsem se něco zamumlat v odpověď.

Doktor: "Fajn, dáme se do toho."

Když mi kroutil onen zpropadený zub, vzpomněl jsem si, jak mi jeden kamarád vyprávěl o trhání zubů v Indii. Viděl to prý někde na internetu: Celá ta akce probíhala na ulici, bez umrtvení za spolupráce rezavých kleští. Brrr!...
Taky mi na mysl vyvstanula jedna žertovná SMS, která pocházela ze stejnojmenné rubriky v Bravíčku, které jsem četl jako teenager: 'Slíbil mi, že to nebude bolet. Bolelo to. Když jsem uviděla krev, vykřikla jsem. Vytáhnul ho a ukázal mi ho. Byl tak velký... Můj první vytržený zub!'

"Jste úplně zelený," řekl doktor, když bylo po všem.

"Pokrčte nohy a uvolněte se," řekla ta blondýna, na čež mě začala pleskat po obličeji mokrým hadrem.

"Nechcete čokoládu? Možná by vám pomohla glukóza," nabízela mi pak.

"Sestři, jestli není pánovi špatně z přemíry vaší péče," prohodil jízlivě doktor.

Možná, že spolu spí, napadlo mě.

"Posaďte se na chvíli ještě do čekárny, než se vám udělá líp," řekla sestra a mokrý ručník mi flákla na zátylek.

"A sestřička si vás pak vezme domů na pozorování," doktor na to, rádoby s úsměvem.

Aha. Takže spolu nejspíš šukali. Hovoříme v minulém čase.

Chvíli jsem seděl v čekárně, kde měli puštěnou televizi. Zrovna běžel jeden z těch stupidních tuzemských seriálů, tak jsem se rozhodl, že než tohle, udělá mi lépe čerstvý vzduch.

"Dejte si doma panáka," usmála se na mě sestra, když jsem jí vracel ručník.

Kdybych mohl kloudně mluvit, možná bych jí řekl, že bychom si na něj někdy mohli zajít spolu, ale neudělal jsem to.
Vyšel jsem ven, byla tma a pěkně už přituhovalo. Tichou ulicí moje kroky šustily spadaným listím.

Doma jsem si dal dva ibalginy a panáka. Z této kombinace mě pak obklopil pocit, že jsem ten nejopuštěnější člověk na světě, že nikdo nemá ani potuchy o mé fyzické bolesti, že všichni teď už určitě sobecky chrápou ve svých peleších, a že na svědomí to má všechno nejspíš fakt, že ještě nemám facebook a tudíž jsem úplně OUT!

Ráno, když jsem se probudil, byla moje nálada podstatně lepší. Vypil jsem šálek silné kávy, ale přesto jsem se pak ještě vrátil do postele s zůstal ležet s knížkou až do pozdního dopoledne.

Zapnul jsem si mobil. Textovka od jednoho kamaráda: Po osmičce jsem byl mimo skoro dva týdny. Btw nechceš se jít večer opít?

Odepsal jsem: Beru antibiotika, nesmím pít.

Obratem mi přišla odpověď: Tak to je v prdeli!

Napadlo mě zavolat SOS mámě. V těchto chvílích máte přeci nárok, vyžadovat od svých nejbližších trochu soucitu, no ne?