Zhruba tak před rokem či dvěma začalo být zřejmé, s jakou lehkostí jsem se vypořádal s přibývajícím věkem. Mám tím na mysli dobu, kdy jsem udělal tlustou čáru za postpubertální ignorací všech a všeho. Maginotovou linií se stala především hudba. A oblékání. Vzdal jsem veškeré pokusy o barevné oživení šatníku a začal budovat na faktu, že dobře vypadám převážně v tmavých barvách. Po svém jsem si skloubil pojmy kvalita a kvantita. Čili MKKV - mít kvantum kvalitních věcí.
Snažil jsem se více otevřít své srdce a svou mysl. Tím rozumějte to, že už zase dělám věci, které by mi v období puberty přišli naprosto trapné. Nechtějte po mně podrobný seznam, je toho spoustu. Jedná se vesměs o maličkosti, ale já svůj život v podstatě stavím na maličkostech.
Mluvíme-li o skutečně otevřené mysli a vnímání, musím, chtě nechtě, zabrousit zpět do svého raného dětství. Vzpomínám si, že jako hodně malého kluka, přitahovaly mě ze všeho nejvíce otázky a problémy dospělých. Vždycky, když u nás byla nějaká návštěva, zalezl jsem si třeba pod stůl nebo za pohovku, nejlépe s plyšovým medvídkem nebo s omalovánkami, a byl jsem jedno velké ucho.
Je pravda, že nejvíce působivými, na rozdíl od návštěv čistě formálních, stali se pro mně drby, které probírala moje máma se svými přítelkyněmi. Mám tím na mysli převážně klepy typu kdo s kým, kdo začal pít, kdo má problémy v práci atd. Dnes už nedokážu přesně říct, co mě na tom všem tolik fascinovalo, ale vzpomínám si, že jako dítě, byl jsem naprosto unesen. Možná, že jsem si tehdy v duchu představoval, jaké to bude, až já budu dospělý. Co všechno z toho, o čem vím z doslechu, budu jednou sám zažívat. Možná. Upřímně, není to zas až takové terno.
Právě s přibývajícím věkem (mluvíme stále o dětských létech) rostla i moje zvídavost. Často jsem byl přizván ke stolu a mohl tedy poslouchat řeči dospělých zcela legálně.
Vzpomínám si, že jeden náš známý - spisovatel - přinesl mým rodičům svou novou, právě vydanou knihu. Kniha pak ležela na stole, já si prohlížel její obal. Vzápětí jsem po ní sáhnul a začetl se. Nepamatuji se už přesně co, ale něco mě rozesmálo.
"Copak se Ti líbí?" otázal se mě spisovatel.
"Je to legrační," odvětil jsem.
Spisovatel se obrátil na mou matku: "Ne všichni pochopí můj humor. Ten kluk bude jednou moc chytrej."
Dmul jsem se pýchou.
Spisovatel vzápětí shodil celou situaci tím, že mě začal učit trapný kouzelnický trik. Desetikorunovou minci si "nepozorovaně" zastrčil do rukávu a vzápětí mi ji pak vytáhl z nosu, přičemž mi málem přerazil nosní přepážku.
Za nějakou dobu, když k nám spisovatel opět zavítal na návštěvu, přinesl další knihu.
Tentokrát do ní napsal věnování jenom pro mně.