Dnes...

... mě na ulici zastavil nějaký kluk:
"Můžu se Tě na něco zeptat?"

"O co jde?"

"Nemám něco na ksichtě?"

"Cože?"

"No, jestli nemám něco na ksichtě? Všichni na mně dneska čumí, jako..." hledal správná slova, ..."jako bych měl něco na ksichtě."

Žlutý vlasy, barva asi jako pochcaná sláma, ale jinak normál.

"Ne, v pohodě. Nic tam nemáš," uklidnil jsem ho.

"Opravdu?"

"Jo, věř mi."

"Tak dík. Čau!"

"Nazdar."

Nejspíš to měl na vině fakt, že ten kluk byl totálně v rauši.


... jeden známý se mě zeptal:
"Co Ty a M.?"

"Jak to myslíš?" otázal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, kam tím míří.

"No, vy dva spolu chodíte, ne?"

Rozpačitě jsem se pousmál: "Víš, jsme spíš kamarádi."

"To Ti tak budu věřit!" rádoby šibalsky na mně zamrkal.


... měl jsem se ve městě sejít s M., abychom společně zašli na oběd. Zatímco jsem na ni čekal, přitočila se ke mně jedna holka, která stála opodál v hloučku se svými kamarádkami.

"Krásně voníš, chlapče," řekla.

"To jako já?" otázal jsem se, i když mi bylo jasné, že mluví ke mně. Ale zapamatujte si, že někdy může působit dobře, když hrajete trochu ostýchavého.

"To jako Ty, chlapče," usmála se.

Chlapče? Nepamatuji se, kdy mě naposledy takhle někdo oslovil.

"Tak díky," odvětil jsem.

"Není to (jméno výrobce mého parfému - nebudeme dělat reklamu)...?"

"Jo, je to..."

"Na Tobě voní vážně skvěle," řekla ta holka.

Chtěl jsem zrovna pronést něco duchaplného, když v tom, přihnala se M.
Sakra! pomyslel jsem si. Šla stejně pozdě, a teď navíc, v ten nejméně vhodný moment.
Ta holka se stáhla do ústraní. Ještě jsem se na ni usmál a pokrčil rameny.

"Snad příště," stačil jsem ještě říct, ale nejsem si jistý, jestli mě slyšela.

M. na mně vrhla tázavý pohled.

"Chtěla se mnou spát," řekl jsem na vysvětlenou. "Anebo aspoň flirtovat..."

"Zvu Tě," snažila se M. napravit situaci.

"Máš proč, kazisvětko!" V restauraci jsem si pak poručil lasagne.

Muž středních let, který seděl u sousedního stolu vypadal až příliš jako George Clooney. Upozornil jsem na tuto skutečnost M.

"George Clooney je přece mnohem vyšší," uzemnila mě.

Když jsme odcházeli, zavolal jsem: "Georgi!" Zároveň jsem se snažil nenápadně schovat za sloup.

"Co blbneš?" pohlédla na mě M., jako na nebezpečného šílence - vlastně se tak na mně dívá dost často.

"Zkusím ho zavolat a Ty sleduj, jestli se ohlédne."

"Georgi Clooney!" Zavolal jsem znovu.

Ohlédl se.
Jenže nejspíš ne proto, že by to byl skutečný George Clooney, ale proto, že si všiml, jak na něj pořád zíráme.
Radši jsme se vytratili.
M. pak navrhla, že bychom si spolu v blízké budoucnosti mohli zajít na burčák. Dozvěděl jsem se od ní také, že burčák, který pila vloni, byl prý cítit a chutnal jako latex.