Dnes jsem byl pozván na oběd k P., do jejího nového bytu. Celkové osazenstvo: já, P. a C.
Věděl jsem, že potřebuji vypadat co nejlíp. Možná proto, že například s C. jsem se už dlouho neviděl, anebo možná proto, že jsem nevěděl, budou-li doma spolubydlící P., a kdo ví, třeba by se jednalo o v úvahu přicházející ženy.
Vzdálenost mezi mým bytem a bytem P. tvoří asi čtyři stanice metra, takže krátce před jednou hodinou jsem vyrazil na podzemku. V nových lesklých botách, tmavých denimkách, bílé košili a černé kožené bundě jsem určitě vypadal dobře mezi davy uspěchaných lidí, proudících sem a tam. Jedna sympatická blonďatá třicátnice mi věnovala úsměv. Opětoval jsem jí ho. No a co, že je starší? I já jsem rád, pokud se na někoho usměji, když mi úsměv oplatí.
Otevřít mi přišla C.
"Fashion, jako vždy," řekla a objala mě.
"Moc rád tě zase vidím," odvětil jsem a potom jsme se políbili.
P. přiběhla z kuchyně, odkud se linula příjemná vůně.
"Nazdárek," řekla. "Vypadáš tak... hubeně." Nakrabatila čelo.
"Myslím, že to brzy napravím," odvětil jsem a vrazil ji do rukou krabici zákusků.
P. se pak ještě vrátila do kuchyně, dokončit přípravu oběda a C. mi nabídla, že mě provede po bytě. Ani jedna ze spolubydlících P. nebyla doma. Možná, že je přede mnou schválně někam zašantročila, pomyslel jsem si.
Byt je prostorný, mezonetový, v celkem příjemné čtvrti.
Pak oběd. P. se blýskla svým kulinářským uměním, což jsme s C. náležitě ocenili. Potom ještě káva a zákusky - zavzpomínali jsme na staré časy a probrali jsme naše staré známé.
Čekal jsem na jedno, a to, bude-li C. mluvit přede mnou o Infantilním uchu. Nepadlo o něm ale ani slovo. Zvláštní. Musela vědět, že o tom vím, alespoň od M. Přesto o něm nepadla ani zmínka.
C. se pak za chvíli zvedla - omluvila se, že má ještě nějaké povinnosti. Když za ní zaklaply dveře, pomyslel jsem si, že pořád vypadá, jako malá holka. Že by to měl na svědomí Infantilní ucho? Ale možná, že taková byla vždycky. Čert ví.
"Bílé víno, předpokládám," řekla P.
"To bude milé," odvětil jsem.
Usadil jsem se se sklenkou na vysoké nožce na koženém gauči a sledoval P., jak u linky v kuchyňském koutě skládá nádobí do myčky. Vzpomněl jsem si na výrok jednoho baviče: "Miluji práci. Vydržím se hodiny a hodiny dívat, jak někdo jiný pracuje."
Zeptal jsem se P., jak je to teď mezi C. a Infantilním uchem.
Pousmála se: "No, předpokládám, že toho víš už spoustu od M."
"Tak to máš pravdu."
"No, je to mezi nimi tak," odvětila mezi tím, co rovnala talíře do myčky, "že Infantilní ucho teď odjel do ciziny a C. je tady a čeká na něj. Denně si píšou nebo komunikují přes skype. Ale jinak jsou spolu a mají se rádi. Zatím."
"Hm," hlesl jsem a pomalu otáčel sklenkou proti slunečnímu světlu padajícímu do mstnosti, "asi to není jednoduchý udržovat vztah na dálku. Ale na druhou stranu, může to být i pravdivá zkouška jejich lásky, nemyslíš?"
"To jo," odvětila P.
"Pravdivá zkouška toho, jestli to vydrží."
P. si pak ke mně přisedla a povídali jsme si ještě o M. a nakonec přišla taky řeč na ONU.
"Už jsi doufám dobrej," podezřívavě na mně P. pohlédla.
"Jistě," zhluboka jsem se napil vína.
"Ser už na ni," řekla razantně. "Oba víme, že ONA je blbá kráva, která si Tě nezaslouží. Co, že ONA si Tě nezaslouží. To Ty si zasloužíš lepší."
"Já vím," pohlédl jsem na ni. "A neboj, už jsem v pohodě," dodal jsem pak po kratší odmlce.
P. pak ještě pustila nějakou muziku. Přehrála mi taky pár nových kousků, ve směs od interpretů, o kterých jsem neměl ani potuchy.
Společně jsme se pak shodli na tom, že by v Čechách mohlo být více fanoušků George Michaela.