Chci, abyste to věděli.
Stalo se to v autě na parkovišti.
A víte s kým? S moji kamarádkou P.
S P.!
Neměl jsem na výběr. Seběhlo se to všechno tak rychle.
Říkala, že se mi to bude líbit.
V podstatě mě k tomu donutila.
Donutila mě dělat tu prasárnu.
Tohle jsem už dlouho nedělal, víte?
Takhle...
Stydím se za to.
Připadám si špinavý. Chtěl bych to ze sebe smýt.
Smýt ten pocit, jenže voda na to neteče dost horká.
Ale to ona. Donutila mě k tomu.
Donutila mě sníst cheeseburger u McDrive! Mně, který razí heslo: Fast food je zločin!
Jenže s P., milovnicí fast foodu prostě nemáte šanci.
Nechci ale, aby to vypadalo, že snad pomlouvám své kamarády. Totiž. P. měla vždycky nějaké to kilo navíc, a poslední dobou těch kil, bohužel, nějak příliš rychle přibývá. Ne, že by to někomu vadilo, nebo by jí to kdy někdo vytknul. Jenže, jak říká M. a C., jde o její zdraví, takže by bylo třeba, nějak šetrně ji na to upozornit. A kdo jiný by to měl udělat, než její přátelé? Ovšem, já evidentně nebudu ten pravý. Maximálně se nechám stáhnout s sebou.
Co z toho plyne? Celkem nic převratného. Já se možná zítra zdržím v posilovně o něco déle a úkolem - upozornit P. na možná rizika plynoucí z její nadváhy - pověříme nějakou její ženskou kamarádku.
Jinak malé bezvýznamné plus: Překvapilo mě, že preso z Mekáče bylo dobré a silné.
Když jsme vyjeli z parkoviště zpět na dálnici, pustila P. na cédéčku svá oblíbená karaoke. Ironic jsme vystřihli tak, že by Alanis nejspíš zbledla závistí. Anebo možná taky ne. Oproti tomu, I Will Always Love You už nám tolik nesedlo. Ani jeden totiž nejsme obdařen hlasovým rozsahem Whitney Houston.
Jo a jeli jsme... Vlastně není důležité kam.