Stále si lámu hlavu nad tím, zda-li je to dobrá vlastnost. Totiž, co se týče výběru mého protějšku, krom vzájemných sympatií, fyzické přitažlivosti a všech těchto podobných faktorů, je pro mně též velmi důležitá osobní kultura. Je to něco, co může mít jen ta daná osoba. Něco, co mě vždycky určitým způsobem ovlivňuje a může jít i třeba o pouhé maličkosti. Určitý styl chování, určitá slova, která rázem pro mně nabudou jiného významu a budou pro mě už navždy spjata s tou a tou osobou.
Když se zpětně ohlédnu na své bývalé lásky, můžu říct, že od každé jsem si něco vzal. Vždy to bylo něco nového, něco, co jsem doposud nepoznal a něco, co mě svým způsobem ovlivnilo. Ale nenechte se zmást, neřekl bych, že v běžném životě jsem člověk snadno ovlivnitelný. Mám své názory a dokážu si za nimi stát. V případě mých ex, jedná se vždy o něco dobrého, co z toho vztahu vzešlo, a co mi uvízlo pod kůží.
Z počátku to bolí. Pravda je totiž taková, že jsem člověk hodně sensitivní (či neurotický?). Vůbec neberu vážně řeči typu, že velcí kluci nepláčou. Pro slzy nejdu daleko, zvlášť, když vím, že ztrácím někoho, koho mám rád.
Když mi v pětce nejhezčí holka ze třídy řekla, že ve dvojici na oběd už nebude chodit se mnou, ale se spolužákem Petříkem, vzal jsem pak doma svého plyšového medvídka a utrhnul mu obě uši. Když mi řekla ONA, že je konec, tak jsem se pozvracel, a když jsme se rozešli s E., začal jsem poslouchat Shakiru.
Když to skončí, zůstanou mi pak už jen ty věci. Ty věci pod mou kůži. Ty věci hluboko v mém nitru. Zpočátku to bolí. Nevnímám nic jiného, jen si stále dokola opakuji, že už nikdy nepotkám někoho takového. Ale jak uplyne určitá doba, zůstane už jen to dobré. To, co mě nějak obohatilo, plus hezké vzpomínky na pěkné časy. Pak se objeví někdo další a začne to celé znovu. Ale to je to, oč tu běží, ne?
Momentálně prožívám opět něco podobného. Nejedná se o partnerský vztah, nejspíš ani o vztah přátelský v tom pravém slova smyslu. Jde spíš o takovou mou spřízněnou duši, takový tajný dvojspolek, ale tímhle vyprávěním vás obšťastním zase až příště. Cítím, že všechno, co bylo, pomalu se vytrácí, jako pára nad hrncem. Je mi smutno. Je tu zase spoustu věcí, spoustu slov a jejich specifický význam, který chápu jen já. Jen my dva.
Ptám se sám sebe: Potkám ještě někdy někoho takového?