Dnes jsem byl na kávě s M. Čekala na mně v jedné francouzské confiseur. Překvapivě jsem dorazil pozdě, i když M. má nedochvilnost v povaze.
Seděla u stolku v koutě, popíjela kávu a četla nový Reflex.

"Ahoj," omluvně jsem se usmál, "jdu pozdě."

"Jo," hlesla a pohlédla na hodinky.

"Alespoň vidíš, jaký to je," nedal jsem se.

"Podívej se na tohle." Podala mi časopis.

Usadil jsem se a prohlédl si úvodní stranu. Pomalované ženské poprsí a výrazný nadpis hlásající: 'Sexuální výchova na školách' (nebo tak nějak).

"Už zase?" obrátil jsem oči v sloup.

"Cože?"

Pověděl jsem M. o nedávné debatě na toto téma s panem a paní R.

"Aha," usmála se. "Chápu."

"Vlastně," začala M. vzpomínat, "taky jsme měli na základce sexuální výchovu. Bylo to ale jenom asi dvakrát do roka. A bylo to pěkně trapný, protože většina mých spolužaček už..."

"To měla za sebou," doplnil jsem ji.

"Jo."

"Fíha," zvedl jsem obočí. "A v který to bylo třídě."

"Asi v pětce."

"Tak to jsi chodila na velmi pokrokovou základku."

"Jo, ale mě do toho netahej."

"Jistě," vycenil jsem na ni zuby.

"Dvě moje spolužačky ze základky už dneska mají děti, a jedna je dokonce rozvedená."

"Páni..."

"Jo, je to hrůza."

(Já a M. se nenacházíme ve věkové kategorii, kdy by bylo naprosto běžné plodit (plánovaně) děti, uzavírat sňatky a rozvádět se. Zvlášť v dnešní době čtyřicetiletých prvorodiček ne.)

"To u nás při rodinný výchově," vzpomněl jsem si, "jsme nafukovali kondomy a pinkali jsme si s nima jako s balónkama."

"A jaký to mělo využití v praktickém životě?" otázala se M.

"Tak to nevím," odvětil jsem. "Možná to mělo zapůsobit, abychom se kondomů nebáli a v budoucnu (naše základka nebyla tak pokroková, jako základka M.) je používali."

Osobně mám strach z venerických chorob, takže nevím proč, a z jakého důvodu, bych se měl bát kondomů. Ale to uvažte sami.

M. pak nahlas přemýšlela nad tím, jak to asi vypadá, když spolu mají sex obézní lidé. Svůj proslov zakončila slovy: "Pojďme si dát dortík."

Pak procházka. Bloumali jsme po městě a octli se, nechápu jak, až na jednom folklorním festivalu. Vyslechli jsme jakousi indonéskou kapelu. Jejich frontmanka, dá-li se to tak ještě vůbec nazvat, byla stylizovaná jako orientální tanečnice a praktikovala určitý druh hrdelního zpěvu.
Řekněme, že můj hudební vkus zůstal i nadále neměnný.