Dnes ráno jsem se nudil k smrti, začal jsem tedy s úklidem psacího stolu a našel jsem věcičku, na jejíž existenci jsem už dávno zapomněl. Věcičku, která mi okamžitě připomněla někoho, na jehož existenci bych nejradši nadobro zapomněl.
Bylo to malé voskové srdíčko, které jednoho večera vlastnoručně vyrobila ONA v naší vinárně.
Bylo to v zimě. Seděli jsme s ONOU u malého stolku pro dva a usrkávali svařák se skořicí. Povídali jsme si a ONA najednou sfoukla svíčku na našem stole. Sledoval jsem, jak se její prsty zabořily do rozbředlého vychládajícího vosku. Jak vosk postupně tuhnul, odebrala si kousek hmoty do ruky a začali ji mnout v dlaních.
Chvíli takhle něco kutila a potom posunula na mou stranu stolu srdíčko.
Zahleděl jsem se na srdíčko přede mnou. Potom jsem pohlédl na ONU.
"Trochu asymetrický, ne?" řekl jsem.
"Ale za to autentický," odvětila ONA.
"Schovej si ho," řekla potom.
Zasunul jsem srdíčko do peněženky.
"Ale nenechávej ho tam," řekla. "Rozdrobí se."
"Dám si ho někde doma."
"Ale najdi nějaký důstojný místo."
"Co třeba na psací stůl," navrhnul jsem.
"To by šlo."
Držel jsem dnes v dlani ten kus vosku.
ONA je ten typ holky, od které byste si nechali líbit déšť horkého vosku na vašem těle. I rány bičem.
Místo toho mi uštědřila jiné rány.
Srdíčko jsem vyhodil do koše.
Vím, že jsem se už několikrát zapřísáhnul o ONĚ nepsat.