C., zamilovaná do toho infantilního ucha (jak říká M.), na M. kašle. M. si na toto téma potřebovala nutně postěžovat.
"Vypadá to, že žárlím?" Zeptala se mně.
"Ne, to ne" odpověděl jsem, i když je pravda, že to tak skutečně vypadá.
Předestřel jsem, že C. se teď možná nalézá uvězněná v osidlech toho nejlepšího sexu, jaký kdy zažila.
"Nevím," hlesla M. "C. mi říkala, že ho to musela všechno naučit."
"No, tak se nejspíš našla v roli učitelky lásky." Shrnul jsem to.
M. se jen ušklíbla.
Je pravda, že C., i když občas vypadá, jakože neumí do pěti počítat, měla už hezkou řádku milenců. Tudíž, nejspíš má opravdu toho chlapce čemu učit.
"Minule mi naznačila, že ho učí vylaďovat bod G." Řekla M.
Detaily už jsem ale slyšet nechtěl, protože mi to přišlo, jako dost hrozná představa.
Seděli jsme v jednom řeckém bistru a mimo to, že jsme řešili C. (ještě dlouho), dohadovali jsme se, jaké národnosti by mohla být malá tmavovlasá servírka. Řekyně určitě nebyla, nejspíš bulharka. No co, jednalo se tedy o bistro multikulturní.
"Víš, že ženy mají o dvě žebra míň než muži?" Otázal jsem se M. Poučila mně tak nedávno jedna příslušnice něžného pohlaví.
"Vážně?" Zvedla obočí. "To jsem nevěděla."
"Je to kvůli tomu, aby se do břicha ženy vešel plod." Podle mně je to jeden z těch zvláštních důvodů, proč... Proč jste ženy.
"Hmm," zamyslela se M. "Na druhou stranu, jak bych to měla vědět. Ještě jsem žádný dítě neměla."
"Nespěchej."
Když jsme dojedli, šli jsme s M. vybírat dárek pro jejího tátu k narozením. Nic důstojného jsme ale neobjevili a nakonec jsme skončili v knihkupectví, kde mi M., nevím proč, vyprávěla, že když byla malá, hrály si s kamarádkami na čarodějnice. M. prý byla hlavní šamanka a s ostatními děvčaty vařily lektvary lásky, či stříhaly mravence vejpůl.
Bezpochyby zvláštní koníček.
Když jsme se pak loučili, řekla M.: "Jasně, běž domů a vyťukej si náš rozhovor do počítače."